Kolik řečí znáš…

Když vás zlý kmen lovců lebek alias headhunterů zavleče na cizí ostrovy, snažíte se časem ovládnout hatmatilku, kterou používají domorodci. Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, známe to. Já jsem byl již unesen do více cizin, takže jsem nyní člověkem asi šestkrát nebo sedmkrát. Ale nebojte, mnozí z těchto člověků jsou trošku postižení, poslední je přímo kvadruplegik, takže to není až takový výkon.

Hodně jsem zkusil s maďarštinou. Kdysi jsem začal chodit s maďarskou dívkou, která si mě později i vzala, a tak bylo jasné, že pár slov budu muset ovládnout. Myslel jsem, že se naučím tak leda „kolbász“, přinejhorším „bolí mě hlava, miláčku“. Ale to jsem podcenil lásku Maďarů k rodnému jazyku! Tchánovci, kteří po každém nedělním obědě hrdě recitují Sándora Petőfiho, mi naznačili, že mi dceru dají jedině v případě, že se v rodině udrží maďarská kulturní stopa. Lehkomyslně jsem kývl – málo jsem tehdy věděl, co „maďarská kulturní stopa“ znamená! O pět let později jsem sice žil v srdci Čech, ale v totálně hungarizované domácnosti. Z časopisů jsme odebírali jen budapešťský Nők Lapja, tedy List žen, v televizi běžel jediný kanál – Duna TV, děti chodily do maďarské školky a se ženou mluvily výhradně maďarsky. Protože tři lidi okolo mě brebentili jen ugrofinsky, musel jsem i já tento jazyk ovládnout, abych vůbec věděl, co se v rodině děje a kdy bude večeře. Stejně jako slovenský národ, i já jsem prošel násilnou maďarizací ve svém vlastním domově, ale musím říct, že ty klobásy byly vynikající.

No ale zpátky do Kataru. Logicky jsme se tu chtěli naučit arabsky. Nejdřív jsme zajásali – je tu jedno kulturní středisko, které nabízí kurzy zdarma. Učí prý klasickou arabštinu z koránu a začít můžeme okamžitě. Uplynuly tři týdny a došlo nám, že nic na světě není úplně zdarma. Borci ze střediska se opravdu důsledně drželi koránské arabštiny, až tak důsledně, že nás začali přemlouvat na islám. Bylo to spíš náboženské středisko. Zasnil jsem se nad představou, že začnu jazykový kurz s jednou Maďarkou a semestr skončím se čtyřmi manželkami – ale paní řekla jasné ne.

Pak jsme začali docházet k sympatickému Maročanovi. Bohužel jsme si časem všimli, že tento dobrý muž se s ostatními Araby dorozumívá radši anglicky – jeho přízvuk byl tak těžký a jeho dialekt tak vzdálený, že mu lidi nerozuměli. Řekli jsme si, že by bylo mrzuté, kdybychom po letech studia zjistili, že nám rozumí jen berberské horské kmeny 8 000 kilometrů odsud.

Nakonec jsme si našli mladou učitelku, která nás učila tu správnou arabštinu. A dařilo se mi. V práci to neříkám, ale zde vám přiznám, že jsem se jako mladík v Praze učil hebrejsky. Protože ty jazyky jsou velmi podobné, tak mi i ta arabština šla od pusy.

Konečně přišel den, kdy jsem na kolegy rozbalil svou arabštinu. Zpočátku jsem viděl v jejich očích nadšení, ale po chvíli se vytratilo. „Ty, Martine, ty mluvíš tak srandovně,“ řekl mi kolega. „Já vím, že je to nesmysl, ale občas jako kdybys řek nějaké slovo hebrejsky…“

Od té doby se držím angličtiny. A pašovaných kolbász.