O krásách mnohoženství

Jednou k nám do firmy přijela na tříměsíční stáž mladá kolegyně z Kuvajtu. Říkejme jí třeba Rím (což je mezi námi velmi hezké jméno, znamená to Gazela). Rím hned způsobila na oddělení poprask – nejenže byla velmi bystrá, ale taky opravdu krásná. Na rozdíl od místních dívek měla odhalené dlouhé vlasy (to se v Kuvajtu smí), no a celkově na ní bylo už zdálky vidět, že je hodně ženská, jestli mi rozumíte.

Neuplynul ani týden a byly z toho problémy. A řeči. Nakonec do mé kanceláře přišla jedna místní kolegyně a řekla, Martine, ta stáž nám tady nedělá dobrotu. Ty vlasy a to všechno! Pošli Rím zpátky domů. Vždyť ona si sem snad přijela najít manžela, nebo co?!

Muži – a to vás jistě překvapí – to viděli naopak. Přišel za mnou Azíz, takový správný hodný medvídek, kterého jsem měl vždycky moc rád. Azíz naznačil, že se mu velice líbí, jak firma pracuje s lidskými zdroji – že nám třeba posílá pracovníky na stáž z Kuvajtu. A pak otevřel své srdce: prosí, jestli by on taky nemohl jet na stáž. Do Kuvajtu. Že by si tam zároveň našel i ženu.

Ale počkat, ty už ženu přece máš, ne, říkám Azízovi. Vzpomněl jsem si, že mi nedávno ukazoval na telefonu fotky dětí. No jo, mám, povídá Azíz. Ale teď si myslím, že bych v Kuvajtu mohl najít druhou.

Tohle bylo moje první praktické setkání s mnohoženstvím. Až časem jsem zjistil, jak je tady vlastně běžné. Moje první žena Bea (je teda jediná, ale podle mě to zní hezky, když jí zároveň řeknu první), tedy moje první žena Bea tady pracuje ve škole. A tam jí děti běžně říkají „to je můj bráška, ale z jiné mámy“. Nebo „já mám dvě mámy, ale támhle Mohamed má tři“. Takhle to vnímají děti – a berou to normálně jako chleba.

Ale zpátky k Azízovi. Když už jsme se takhle bavili jako chlap s chlapem, tak mi prozradil víc. Říkal třeba, že nikdy v životě nebude mít na svého dědečka, který měl manželek dokonce 19. Ale počkej, Azízi, teď mě lakuješ, povídám mu. Vždyť můžete mít jen čtyři manželky, to zase vím. Takže jak by se dostal k devatenácti?

Nekecám ti, odpověděl Azíz. Můj děda byl velký obchodník, který jezdil po celém arabském světě. A v každém přístavu – od Saná přes Alexandrii po Alžír – měl jednu manželku. U nás se totiž uznávají i krátkodobá, dočasná manželství. Třeba na jeden víkend. Můj děda byl bohatý muž a jeho standardní sazba byla 5 000 dolarů za manželství.

Vau, pomyslel jsem si, to je tedy velmi šikovné ustanovení. Já vím, že mnozí v Česku, když to čtete, tak jste třeba pobouřeni. Ale myslíte si, že je to tak moc jiné, když vaši úžasní korporátní manželé jezdí na konference a prezošky do Atén, Barcelony a Düsseldorfu? Já bych řekl, že ne – akorát je to v Evropě míň transparentní. Teda mě se to netýká, Beo, já jsem o tom jen slyšel! Ale slyšel jsem o tom hodně.

A to ani nemluvím o panu matematikovi Karlu Janečkovi, který si najde novou paralelní manželku snad pokaždé, když mu stoupnou burzovní grafy. Chlapi jsou prostě všude stejní – když můžou, tak musej. Což mi připomíná, Beo, co kdybych konvertoval a tys získala nějakou pomoc do domácnosti?

Beo?