Asi se k tomu Západu přece jen drápeme

Minulý týden jsem dostal z Kataru opušťák a mohl jsem jet na pár dní domů. To je vždycky radosti! Už v prvních 48 hodinách si musím dát vepřo knedlo knedlo, pivo, buřtíky, pivo, český chleba, pivo, debrecínku a pivo – prostě všechny ty úžasné věci, na které katarská gastronomie nemá odpověď.

Po třech dnech nepřetržité konzumace produktů založených na praseti mi absťák přece jen povoluje a najednou mám chuť na něco italského. Zvu mámu do té hezké picošky, co máme v Benešově na náměstí. Je to podnik, jaký najdete v každém českém maloměstě. Od pohledu solidní – on Benešov není žádný Mordor –, ale zase ne moc hogofogo. Je to něco, co si my Benešáci můžeme dovolit. Však je taky restaurace plná.

Vidím, že jídelní lístek se od mé loňské návštěvy úplně změnil. A to jídlo! Předkrmy boží, hlavní chody famózní, celkově lepší než nóbl podniky v Kataru!

Máte to nějaké dobré, říkám paní servírce. – Že jo, vece ona. To teď říkají všichni. Máme teď v kuchyni dva mladý italský kluky, a ti jsou strašně šikovní. I nějaký ceny prej vyhráli.

To je fajn, říkám. Na cestě ven oba Italy zahlídnu, jak se smějou a činí v kuchyni. A říkám si, jak je to super. Přes všechny trable jde ta naše země nahoru. Jestli už dnes Italové klidně berou práci v malých českých městečkách, jestli jim i platy v Benešově přijdou atraktivní, tak se asi k tomu Západu přece jen drápeme. A ty jeho horší kousky už předháníme. Tak jen si to nezkazit.