Logo

Člověk a úřady: Běžte pracovat!

foto Radek Miča

V jihomoravské vesnici sepsal osmiletý chlapec petici, jíž se snaží zvrátit úřední rozhodnutí, které odňalo jeho nemocné mámě plný invalidní důchod. Maminka těžce bojovala s nádorem: otvorem v krku má zavedenou trubičku a musí si ji ucpat, když chce mluvit. Přesto správa sociálního zabezpečení usoudila, že podle tabulek by už měla mít jen částečný důchod, a poslala ji na úřad práce.

Eriku Příkazskou jsem viděl naposled před pětadvaceti lety, v té době to byla drobná štíhlá dívka krátce po maturitě. Pak jsme se navzájem ztratili z očí a na její jméno jsem znovu narazil až koncem loňského roku. V místním tisku se psalo o jejím boji se zákeřnou nemocí a s problémy, které se na ni v té souvislosti nahrnuly. Na fotce u článku jsem Eriku nepoznal, tak moc ji změnila nemoc a prodělaná léčba. Také jsem se dočetl o jejím synovi, který se jí snaží pomoct a sbírá podpisy pod petici, jež by pomohla změnit rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení, kterým vyřadila jeho mámu z nejtěžšího stupně invalidity.

O pár týdnů později Eriku navštívím ve Vacenovicích, obci na moravském Slovácku s několika stovkami obyvatel. Přivítáme se jako staří známí, jimiž koneckonců jsme, a oba si posteskneme, že se setkáváme jen díky tomu, abych si poslechl její příběh.

„Nebude ti vadit mluvit o nepříjemných detailech?“ ptám se a Erika si mě změří pohledem člověka, který vstal ze smrtelné postele a rozhodí ho máloco, tím méně podobně hloupý dotaz. Zapínám tedy diktafon a ona naprosto věcně odpovídá na všechno, co chci vědět. Odpovídá podivně robotickým a skřípavým hlasem, neboť má po tracheostomii do krku zavedenu plastovou trubičku, a když chce promluvit, musí si ji ucpat prstem, jinak by jen naprázdno otevírala ústa.

•••

Erika žije s přítelem Vladimírem, který je o osmadvacet let starší než ona. Jsou spolu už od její maturity, celou tu dobu jí byl oporou, ale zrovna teď, když by jeho pomoc potřebovala nejvíc, už je v důchodovém věku a nemá tolik sil. Koukám na ty dva a pak taky na osmiletého Káju, který s nimi sedí na pohovce. Nedá mi to a poznamenám, že ho měli dost pozdě. A tady přichází první a jediný moment, kdy se Erika při našem rozhovoru zasměje.

Říká, že dítě chtěla vždycky, ale nedařilo se, takže: „… nakonec jsem znásilnila kamaráda.“ Ten akt byl samozřejmě navzájem odsouhlasen a dopadl, jak nejlíp mohl, protože na podzim 2009 se narodil Kája, který se později stane jedním z hlavních aktérů našeho příběhu. Ale to zatím předbíhám.

Podpořte Reportér sdílením článku