Kniha o masakru

Doporučovat knihu, která vyšla už před šesti roky, musí mít pádný důvod. V případě Requiem za Nanking čínského autora Cha Ťina je jím fakt, že od oněch hrůzných událostí, které román popisuje, uplynulo rovných osmdesát let.

Dne 13. prosince 1937 vtrhla japonská císařská vojska do Nankingu, tehdejšího hlavního města Číny. Masakr, který ihned po dobytí Japonci rozpoutali, byl naprosto obludný. Během několika příštích dní povraždili kolem 300 000 mužů, žen i dětí. Lidé byli mučeni, desítky tisíc žen i nedospělých děvčat bylo opakovaně či hromadně znásilněno. Vojáci soutěžili ve stínání čínských hlav a o těchto kláních psal dokonce japonský tisk. Zajatci byli upalováni, mrzačeni, používáni k výcviku jako živé terče.

Requiem za Nanking pojednává o skutečné účastnici těchto událostí, misionářce a vedoucí místní vysoké školy Američance Vilhelmině „Minnie“ Vautrinové. Jako jedna z mála cizinců zůstala v krvácejícím městě a snažila se před běsnící armádou zachránit tolik lidských životů, kolik jí okolnosti dovolily. Její zápisky byly později jedním z důkazů u soudního tribunálu, který po porážce Japonska nankingské události vyšetřoval.

Klasickým paradoxem tehdejšího masakru je, že zatímco Vilhelminu Vautrinovou dohnaly vzpomínky a výčitky, že nepomohla více lidem, nejdříve na psychiatrii a později k sebevraždě, část japonské společnosti i odborníků dodnes rozsah tragédie zpochybňuje a relativizuje. Japonci by na svoji historii vesměs chtěli zapomenout, knihy, jako je Requiem za Nanking, se naštěstí naopak snaží o to, aby si ji svět pamatoval.