Český slavík, navoněná zdechlina

Na přelomu listopadu a prosince se chvíli zdálo, jako by v Česku nebylo důležitější kauzy než (ne)regulérnost anketky Český slavík. Zapomeňme tedy na emoce a podívejme se na celou věc z nadhledu. Akci pořádá soukromý subjekt, Musica Bohemica. Kolik přišlo skutečných hlasů, se nedozvíme, jsou přepočítávány na body, zřejmě je nízký počet respondentů trapný i organizátorům. Ale i kdyby bylo hlasujících sto tisíc, stále by šlo jen o jedno procento obyvatel České republiky.

Čachry s hlasy či pravidly jistě nejsou ničím novým, nevyhnuly se ani přímé předchůdkyni ankety, Zlatému slavíkovi. V roce 1970 byla například zrušena celá kategorie zpěvaček, aby ji nedej bože nevyhrála Marta Kubišová. O pár let později brněnský recesista Franta Kocourek téměř protlačil k vítězství regionálního šoumena Rudyho Kovandu.

Stejně jako Kocourek se však chovali i tehdejší manažeři skutečných zpěváků, kteří kvůli svým ovečkám ve velkém skupovali časopisy s hlasovacími lístky. Později se obdobným způsobem opatřovaly SIM karty, s nimiž se posílaly esemesky, no a dnes se voličská základna oslovuje přes sociální sítě. Své fanoušky tak burcují nejen proklínaní Ortel či Řezník, ale i správňácká Lucka Vondráčková. Pořádající agentura pak v rámci vlastních pravidel s koktejlem hlasů zatřese, promíchá ho a každému naměří takovým metrem, jaký jí vyhovuje. Jejím cílem je samozřejmě to, aby byl balík nominovaných i vítězů co nejvoňavější a zapadal do show běžící v prime-time na nejsledovanější tuzemské televizi.

V parafrázi známého Toscaniho výroku lze říct, že Český slavík je dávno už jen navoněná zdechlina, která slouží jako reklamní nosič. Přiznejme si to konečně. A mimochodem, příští rok, pokud se tedy anketa bude konat, vyhraje nečekaně Karel Gott.