Logo

Jablko, basta! V italském sadu

foto Martin Goffa

Je poslední srpnový týden a já v jedné severoitalské hospůdce zaslechnu češtinu s moravským přízvukem. Dávám se do řeči s pěticí chasníků, kteří jsou ve zdejší vesnici na sezonním sběru jablek. Po mé nepříliš chytré poznámce, že musí jít o pohodovou práci na čerstvém vzduchu, dostávám nabídku, jestli si ji nechci na den vyzkoušet. Proč ne.

Kde to vlastně jsme? Nedaleko je Bolzano, hlavní město jihotyrolské provincie. Kousek stranou Bressanone neboli Brixen, kde svého času trávil vyhnanství Karel Havlíček Borovský. A čtyřicet kilometrů jižně leží Trento s vyhlášeným jezerem Lago di Garda. Všude kolem hory a v jejich údolích desítky vesnic mající jedno společné – rozsáhlé sady jabloní, které sem v sezoně jezdí pomáhat očesávat tisíce brigádníků.

Ráno v sedm stojím ve vypůjčených holínkách v rozlehlém sadu, jehož majiteli jsou dva bratři, Francesco a Alfredo. Oběma je přes sedmdesát, vypadají o deset let mladší a celý den s námi makají jako třicátníci. Trhají jablka, přeskakují ze stroje na stroj, organizují práci. „Oni ve svém věku vážně dělají stejně jako vy?“ ptám se našich chlapů. „Ještě víc,“ dostávám odpověď. „Když my začínáme, oni už mají přichystané mašiny, když večer skončíme, oni ještě odváží jablka do výkupu a garážují.“ Výdrž starých pánů ve skutečnosti docením, až když se budu po práci potácet domů. Ale kromě elánu mi na nich připadá zvláštní ještě něco. Jenže co to sakra je?

Jdeme na to. Sad tvoří nekonečné řádky menších, asi třímetrových stromků, jejichž nejnižší větve jsou v úrovni našich kolen a na nich také bývá nejvíc jablek. První věcí, kterou pochopím, je, že tuhle práci nemůžou dělat arachnofobici. Stříbrné nitky pavučin jsou nataženy mezi listovím a každou chvíli si je musím stírat z tváře. Jako velký mechanický pavouk vypadá také kombajn, který projíždí úzkými řádky a dopředu i do stran má natažena ramena s dopravníkovými pásy. Na ně pokládáme utržená jablka a ta jsou unášena do velké zelené bedny umístěné na zadku stroje. Těm bednám, v nichž se pak úroda odváží do výkupu, se říká cassoni, kasóny. Tohle slovo tady používají všichni bez ohledu na národnost a zároveň je tím nejčastějším, které slyším. Kasóny – volá se, když je bedna naplněná a musí se vyměnit. Kasóny – když je třeba naložit prázdné bedny na vůz. Kasóny – to se pro změnu musí přichystat bedna na scartu neboli nahnilá, potlučená či jinak znehodnocená jablka, která se vykupují za pár halířů k průmyslovému využití.

Kasóny, kam se podíváš. Za den jich naplníme několik desítek a do každé se vejde okolo tří set kilo jablek.

•••

Postupujeme řádkem, za zadkem funící stroj, který nezastavuje. „Cinquanta per cento!“ připomíná nám každou chvíli Francesco, že máme česat jen jablka s nejméně padesáti procenty červené barvy. On sám stojí nahoře na stroji a otrhává vršky stromků, stejně jako na druhé straně jeho bratr Alfredo. My ostatní jdeme před nimi, ale každou chvíli se podle jejich pokynů přemísťujeme anebo musíme nahoru na mašinu, abychom jim tam pomohli. Tuhle rozcvičku má každý z nás během dne snad stokrát. Nahoru, dolů, su, giú. Zatím si nestěžuju. Teď prostě jen postupuju od stromu ke stromu a trhám přibližnou rychlostí dvaceti kousků za minutu.

Podpořte Reportér sdílením článku