Vláda nemůže zavřít, co si zrovna zamane, říká soudkyně Šimáčková

Česká justice není tak pomalá, jak se o ní traduje. Mohla by být ale mnohem pružnější, pokud by se zmodernizovaly soudní řády, říká ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Vysvětluje také, proč soudy rušily některá vládní opatření během pandemie, a popisuje, jak by justice mohla lépe pomoci obětem sexuálních trestných činů a domácího násilí.

Je právo nástrojem k nalézání spravedlnosti?

Myslím si, že právo je spíše nástrojem k nastolení míru ve společnosti, k potrestání viníků a vyřešení sporů. Pokud bychom od něho očekávali, že udělá společnost spravedlivější nebo lepší, tak mu dáváme vlastně úkol, který právo nesplní. Jan Sokol to kdysi řekl hezky: Právo umí potrestat ničemy, ale neumí vytvořit hrdiny.

Mnozí lidé v Česku mají podle průzkumů pocit, že u nás nepanuje spravedlnost. Z čeho ten pocit může pramenit? Má co do činění také se stavem práva?

Určitě to má co do činění se stavem práva. Ale myslím, že je to mnohem hlubší společenská debata. Každému připadá spravedlivé něco jiného. Narodí se malé dítě. Je spravedlivé, aby dostalo úplně stejné podmínky jako ostatní děti? Anebo je spravedlivé, aby sdílelo životní úroveň rodičů, která je výrazně vyšší než životní úroveň jiných dětí? Už u této otázky zjistíme, že jedni mají pocit, že musíme každé dítě vybavit stejnými šancemi a příležitostmi. A jiní mají pocit, že je spravedlivé, aby dítě čerpalo z úspěchu své rodiny.

Celý rozhovor ze série Reportér Radiopodcast si můžete poslechnout zde.

Myslel jsem spíše na rovnost před zákonem. Spousta lidí má dojem, že se neměří všem stejným metrem a ti mocnější a bohatší mohou mít výhody i v justičním procesu. Je ten pocit podle vás oprávněný?

Stojí to na reálných základech. Před řadou let jsem napsala text, který se jmenoval Nejnespravedlivější rozsudky. Jsou to ty, které nebyly vydány. Ať už se jich lidé nedomohli, protože byli chudí nebo nevěděli, že je spravedlnost na jejich straně, trvalo to dlouho a podobně. Ale také jsou nejnespravedlivější rozsudky, jež nebyly vydány vůči těm nejmocnějším, kteří se dopouštěli trestné činnosti. Třeba na přelomu devadesátých a nultých let jsem měla ten pocit a vedlo mě to k tomu, abych podporovala kvalitnější bezplatnou pomoc pro lidi, kteří ji potřebují. Na druhou stranu se velmi zkvalitnilo státní zastupitelství a jsou ochotní jít do případů, které se týkají mocných. Situace se tedy zlepšuje, ale na můj vkus trochu moc pomalu.

Proč to tak trvá?

Určitá nedůvěra k právnímu systému může souviset také se zdlouhavostí soudních řízení. Jsme v tomto směru pomalejší než jiné evropské země?