Diktátor

Náramkové hodinky ukazovaly dvě hodiny odpoledne a schůzka s pianistou měla být až ve tři. Antonín proto zamířil projít se na Václavák. Potlouká se kolem sochy svatého Václava a okukuje skupinu turistek v lehkém letním oblečení. Dřív chodily ženy častěji v šatech, napadlo ho. Teď nosí kalhoty, šortky, tepláky a trika. Škoda.

Nechám Antonína pozorovat turistky a skočím si pro kafe. Přece jen se mi pak povídka lépe píše. Než se vrátím, třeba už Antonín sám naváže s některou z nich kontakt a ušetří mi práci s rozvíjením milostného příběhu. Stačí si jen připustit, že by mohl jako má literární postava získat trochu víc autonomie, než bývá zvykem. Mně autorce to ušetří námahu a zároveň tak projevím své postavě důvěru – koneckonců leckterý šéf podobně podporuje zaměstnance v profesním růstu. Typuji, že než se vrátím, už spolu budou vesele hrdličkovat a já jen taktak stačím zapisovat jejich flirtující konverzaci.

Jenže když jsem se vrátila s plastovým kelímkem cappuccina, byl Antonín pryč. Procházím Václavákem, hledám ho ve tvářích proudícího davu komparzních literárních postav, ale můj literární hrdina nikde.

Kde je Antonín? ptám se turistek stojících u sochy Václava. Ukazují směrem do Opletalovy, ne, do Vodičkovy, blondýna míří prstem s dlouhým, černě nalakovaným nehtem dokonce k muzeu… Tak se, holky, shodněte! Probíhám Opletalovu, tam není, Vodičkovu, ani tam ho nevidím, muzeum, šňůra smrdutých aut na magistrále, okolí muzea propátrávám, ale ne, ani tam není vidět.

Antonín… Teprve teď si přiznávám, že jsem už od začátku v hloubi duše tušila nějakou komplikaci. Úrodný lán imaginárních postav, do něhož spisovatelé chodí na pastvu, mi Antonína vydal s neobvyklým zaváháním. Jako zvláštního koně, který, když si ho chystáme osedlat, ostře a přímo pohlédne jezdci do očí a v jeho výrazu zazní němá otázka: proč ty mně a ne já tebe?