Ty vole, já mám myš

Když dostala nabídku strávit skoro rok na univerzitě v Tokiu, neváhala. Její domovské pracoviště − Výzkumný ústav živočišné výroby v Uhříněvsi – se poslední dobou potýká s finančními škrty, těšila se tedy, že změní vzduch. Začátky však nebyly úplně jednoduché: „Když jsem uviděla jejich zvěřinec, šla jsem do kolen,“ vypráví Helena Fulková. Japonci prý v podstatě nepovažují zvířata za živé bytosti a podle toho to tam vypadalo. „Zatímco u nás se mají laboratorní jedinci díky všemožným vyhláškám a kontrolám ze všech nejlíp – ve srovnání s hospodářskými zvířaty nebo s prodejnami domácích mazlíků − tohle byl děs. Malinké klece, zvířata nahňácaná na sobě, podestýlka nevyměněná. A pořádný smrádek.“

Česká vědkyně se snažila zdejší pořádky změnit a nejdřív na to šla po dobrém: „Vysvětlovala jsem jim, že když se o zvířata budou líp starat, vyplatí se jim to, budou mít větší úspěšnost.“ To ale nezabralo, tak to zkusila jinak. „Říkala jsem jim: ,Podívejte, jak jsou roztomilá, nemůžeme je takhle nechávat!‘“ Ani pak se nic nestalo. „Tak jsem se naštvala a sprdla jednu studentku takovým způsobem, až jim došlo, že to se mnou nebude úplně sranda. Potom se péče přece jen trochu zlepšila. Zůstane tedy v Japonsku v tomto směru česká stopa? „Nedělám si iluze. Ale šéf si dělal legraci, že na stěnu laboratoře vyvěsí moji fotku, na které se budu tvářit přísně − jako taková myší královna. Aby pracovali pod mým dohledem,“ směje se Helena Fulková.

Opravdu úspěch klonování tolik záleží na tom, jak je postaráno o pokusná zvířata? „Vycukaná myší matka vám klidně sežere celý vrh. Takže když se jim daří dobře, potřebujete jich méně,“ zní jedno praktické vysvětlení. Myší „welfare“ ale ovlivňuje vědecké výsledky především jiným způsobem: „Při klonování je nutná stoprocentní přesnost, všechno musí jet dokonale. A když jsou myšky vystresované, nedokážu pak odhadnout, do jaké míry je neúspěch ovlivněn právě jejich kondicí. Vyprodukuju klon, což je strašná vzácnost, a celé mi to pak krachne na tom, že ho matka sežere? Měsíce naprosto zbytečné činnosti, zmarněné takovým šlendriánem!“

Promýt, přemístit, aktivovat

Helena Fulková má certifikát na přenos embryí z americké The Jackson Laboratory, což je asi nejslavnější myší pracoviště na světě. Bylo tedy jasné, na co se v Tokiu zaměří. Proč by si něco takového nemohla dovolit i v Uhříněvsi? Chybělo by jí tady potřebné vybavení? „Na tom ani tolik nezáleží. V Japonsku bylo hrozně fajn, že tam kolem mě pořád bylo dost lidí, kteří dělají podobnou práci. Mají s vámi myši v myšárně, v případě akutní nouze je můžete požádat o výpomoc. Čekáte, že budete mít těhotnou myš, a najednou se ukáže, že není březí. Tak se zeptáte: ,Nemáš samici, která bude mít tehdy a tehdy mladý? Mohla bych přidat svoje mladé k tvým mladým?‘ Kdybych se v takové situaci ocitla u nás v Uhříněvsi, byla bych najednou v čoudu.“

Nechávat si od špičkové vědkyně vysvětlit, co se vlastně při klonování děje a jak celý postup probíhá, je ošemetná věc. Jak se to dělá? Čím se to dělá? „Vezmete vejce a vyndáte chromozomy − tím vzniká takzvaný cytoplast. Když máte cytoplasty připravené, necháte je asi hodinu odpočinout v inkubátoru. Pak si připravíte buňky (jiné myši, pozn. red.) a po další hodině injektujete do cytoplastů jádra buněk. Vlastně je to dost jednoduché, pokud člověk není úplné kopyto,“ říká nakonec smířlivě Helena Fulková, když pochopí, že se složitějším popisem tentokrát neuspěje. „V podstatě tam furt něco přidávám a na něco čekám. Ale je to vzrůšo, moc jsem si to užila,“ dodává.