Nezkoušejte se tím živit

Poprvé se s Terrym Pratchettem potkal v německém Hamburku při veřejném čtení pro studenty bohemistiky. „Jasně jsem řekl, že s ním nebudu mluvit, pokud tam nebude tlumočník. Když se to doslechl, zesinal a bylo jasné, co si myslí: ,Kterej blbec to překládá moje knížky, že mi ani není schopnej nic říct.‘ Tak jsme konverzovali přes jednu dívku, rozpaky na všech stranách, bylo mi z toho velmi nedobře.“

Pak došlo na čtení. „Když viděl, že se publikum směje na místech, kde by se smát mělo, trochu se uklidnil. Potom ho zajímalo, jaká slova máme pro trpaslíky. To už jsem byl v lepší formě, protože jsem si mezitím dal panáka. ,Pidižvíci, šotci, pidimužíci, vláři, raráškové…‘ lítalo ze mě. Všiml si, že lidi v sále zase docela živě reagují, začínalo to být lepší.“

Následující den oba muži cestovali do Prahy – Pratchett letadlem, Kantůrek vlakem. Čekala je tady podobná akce, tentokrát pro české studenty. „To už se usmíval a říkal: ,Já vím, teď nic, až večer.‘ Pochopil, že při těch oficiálnějších situacích je zbytečné se mnou mluvit, protože bych se zase rozklepal trémou. Večer jsme si dali dvě tři skleničky a vykládali si politický vtipy.“

Znáte morzákorky?

Mayovky, foglarovky, tarzanovky, bigglesovky, wallaceovky, cliftonky… Když mluví o knihách svého mládí, není Jan Kantůrek k zastavení. „A morzákorky! Vy nevíte, co to je? Laciné sešitovky a v nich Mord za korunu!“ vysvětluje. „No a když jsme s bráchou zlobili, tatínek nás vždycky pucoval: ,Řvete tady jak Tarzan z rodu opic!‘ A my vůbec nevěděli, o čem mluví! Tak nám začal nosit tarzanovky od kolegy z práce. Byla to vzácnost, až později jsem se dozvěděl, že mu za půjčení dával zálohu třeba dvě stovky.“