Starej, mladej, pojď, je to paráda

Marek Šálek

8. května 2023

Reportér 05/2023 · Číslo 105

20 minut

Na cestě do neznáma. Martin Úbl pracuje pro nadnárodní společnost jako obchodní a marketingový specialista. „Nyní nejvíce řeším, jak skloubit profesní život se Stezkou, která se rozrůstá a aktivit kolem ní přibývá – stejně jako lidí, co se na ní vydají.“
foto Petr Kozlík

7 Fotogalerie k článku

Prošel téměř všechny nejslavnější a nejnáročnější treky světa. „Byly to fantastické zážitky, ale často jsem si říkal, proč něco takového není u nás,“ přibližuje Martin Úbl, co předcházelo jeho projektu Stezka Českem. Trasa víceméně kopírující státní hranice si během dvou sezon získala velkou popularitu, a to i díky fenoménu takzvaných „trail angels“ – lidé žijící v její blízkosti nabízejí pomoc v případě nouze. Na cestu se vydávají i úplní začátečníci a jejich historky jsou až neuvěřitelné.

Pacific Crest Trail, Appalachian Trail, Continental Divide Trail… To jsou názvy pěších túr, které mezi znalci vyvolávají nástup adrenalinu, byť některým může krev v žilách naopak tuhnout. Tři nejdelší traily na severoamerickém kontinentu, označované jako Triple Crown, měří tisíce kilometrů, absolvovat je v celé délce trvá několik měsíců. V některých úsecích se podmínky mohou dramaticky měnit, a to nejen podle ročních období – les padne po vichřici nebo shoří, rozbouřená řeka změní koryto, sesuv půdy odřízne údolí… Najít správný směr pak není jednoduché.

Navzdory své náročnosti lákají takové přechody stále víc lidí, byť do cíle nedojdou zdaleka všichni. Do značné míry se o tuto popularitu zasloužil film Divočina z roku 2014, natočený podle knihy, jejíž autorka se po smrti matky a krachu manželství rozhodla překonat Pacific Crest Trail – hřebenovku dlouhou 4 286 kilometrů. „Ukázala, že vyrazit může skoro každý. A o totéž usiluje projekt Stezka Českem,“ říká Martin Úbl. „Nezáleží na věku či kondici, důležité je udělat si čas a jít. Záleží jenom na vás, jak to pojmete – s kým půjdete, jak dlouhý úsek si zvolíte, kolik pohodlí si cestou dopřejete.“

Balkánská maturita

Na první výpravu vyrazil krátce před maturitou. „Jeli jsme v partě, volba padla na Balkán – lákalo nás, že tam jsou hory, do kterých skoro nikdo nejezdí, a že to vyjde levně. Můj batoh vážil třicet kilo, protože se tam nedalo skoro nic koupit,“ vypráví devětatřicetiletý Plzeňan, který v té době hrál závodně volejbal a chystal se na vysokou školu.

Pěší putování se mu zalíbilo, podobným způsobem pak trávil každé léto – se skupinou přátel, která se jen nepatrně obměňovala. „Jezdili jsme aspoň na měsíc, většinou na východ a jih. Takže Slovensko, Ukrajina, Rumunsko, Albánie, Černá Hora, Bosna a Hercegovina… Se zkušenostmi a zážitky rostla chuť, takže přišel na řadu i Nepál, Peru…“ To už studoval Fakultu tělesné výchovy v Praze a k tomu ještě psychologii na Filozofické fakultě UK.

Životním snem každého, kdo propadne kouzlu pěšího putování, jsou slavné trasy zmíněné v úvodu, které procházejí územím Spojených států a někdy i Kanady. „Nadchlo mě, jak skvěle je to zorganizované. Nejdřív sice potřebujete získat povolení, kterých se vydává omezené množství a která nejsou zadarmo, ale na oplátku dostanete promakaný informační servis, plný někdy až životně důležitých pravidel, doporučení a tipů.“