Každý bolševik měl v peněžence její tvář

Její otec si jako technik samouk za první republiky nechal patentovat filtr na čištění motorového oleje. Matka, sekretářka u firmy Jawa, manželovo vynálezectví podporovala – investovala do něj i podíl na rodinném majetku.

Hrdinka tohoto příběhu se narodila v roce 1935 jako Bedřiška – po otci Bedřichu Synkovi. V nahrávce pro Paměť národa uvádí: „To jméno jsem nesnášela.“ V dospělosti – po odchodu do emigrace – si ho nechala změnit na Frederike a tak si od té doby přeje být oslovována.

Obviněna z velezrady

Cvičení v Sokole ji nebavilo a katolická organizace Orel jí připadala příliš „pánbíčkářská“. V roce 1948 objevila skauting. Stala se členkou střediska Ostříž a dostala přezdívku Bejbina. I přes nátlak po komunistickém převratu se její oddíl dál scházel. „Na víkendy jsme jezdili pod stan, v létě jsme pomáhali sedlákům při žních. Později se někteří z nás na Vyšehradě učili zacházet se střelnými zbraněmi, tam jsem ale nechodila.“

V roce 1954 – už jako skautská vedoucí – dokončila druhý ročník elektrotechnické průmyslovky a o prázdninách odjela na praxi do Spolany Neratovice. Po návratu pobyla doma jediný den: „V sedm ráno někdo zazvonil na dveře. A že s nimi mám jet, že se mnou potřebujou mluvit. Odvezli mě do Bartolomějské, musela jsem se svlíknout donaha, hodili po mně pánské podvlíkačky, fotili mě. A pak pořád dokola výslechy, často uprostřed noci. Žádná jména ze mě nedostali, přesto nás pochytali čtyřicet. Někdo musel mluvit.“