Radši do fabriky než se nechat zahanbit

Rodiče jej vychovávali, jak bylo tehdy obvyklé: myslet si své, ale navenek se chovat tak, aby si nepošramotil „kádrový profil“, tedy neohrozil své studium a kariéru.

Když mu bylo dvanáct, zachytil v humoristickém časopise Dikobraz výraz „Charta 77“. Zeptal se matky, kdo jsou to ti chartisté. „Očividně ji to zaskočilo. A řekla něco ve smyslu, že je to ‚skupina divných lidí‘.“

Pomocným zedníkem

Cestu k disentu mu otevřelo setkání s „máničkami“, které zažil jako šestnáctiletý při jedné z cest do Prahy. Dostaly se mu do ruky tiskoviny jako Infoch, kde se objevovaly zprávy o vězněných chartistech. Objevil písničky Jaroslava Hutky a Karla Kryla, nadchla jej kniha Invalidní sourozenci od Egona Bondyho…

Vzdor brněnského gymnazisty vůči režimu akceleroval. V druhém pololetí prvního ročníku školu opustil. „Necítil jsem se tam svobodně, musel jsem si třeba ostříhat vlasy,“ vysvětlil dnes sedmapadesátiletý Milan Ohnisko žákům základní školy v Praze 12 v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Rodiče mu sjednali návštěvu u psycholožky, která doporučila, aby pokračoval ve studiu tam, kde je kladen větší důraz na literaturu, češtinu a vůbec humanitní předměty. Přestoupil proto na střední knihovnickou školu, ale ani tady nevydržel dlouho. „Připadal jsem si tam jako outsider. Většina spolužáků byla o dva roky mladší, protože šla na střední školu z osmé třídy a já z deváté, navíc jsem kvůli zápalu mozkových blan jeden rok zmeškal. Nepodařilo se mi s nikým sblížit,“ vypráví. Rozhodnutí školu opustit dovršil zážitek z hodiny občanské výchovy. „Měl jsem popsat rozdíl mezi postavením mládeže v socialismu a kapitalismu. Odříkal jsem to, jak se ode mě očekávalo, a cítil jsem se potupen. Cestou domů jsem si sám se sebou domluvil, že do žádné školy už chodit nebudu.“