Chartista ve sparťanské dvoraně slávy

Oba jeho rodiče byli novináři. Když mu byly tři a jeho bratru Janovi pět roků, odjela rodina do východního Berlína, kde otec Jiří Ruml působil jako zpravodaj Československého rozhlasu.

Do Prahy se Rumlovi vrátili v roce 1961. Bydleli ve Vršovicích poblíž stadionu fotbalové Slavie, jejíž zápasy začali oba sourozenci s tatínkem navštěvovat. Kombinace plných tribun, zeleného trávníku a červeno-bílých dresů nejvíc učarovala Jakubovi, který začal za „sešívané“ i hrát.

Zlom přišel po sovětské invazi v srpnu 1968. Manželé Rumlovi, kteří podporovali reformy pražského jara, byli vyloučeni ze strany a vyhozeni z práce – Jiří pracoval v týdeníku Reportér (na jehož název navázal časopis, který držíte v ruce), Jiřina v Československém rozhlase. Starší syn Jan se ještě dostal na gymnázium, mladší Jakub už ne.

V té době se u Rumlových doma vážně mluvilo o emigraci, ale oba synové se postavili proti. „Táta tehdy dostal nějakou nabídku z Argentiny. Mohl by tam dělat novináře, všechno už bylo zařízený i zaplacený. My jsme ale s bráchou oba vzdorovitě řekli, že chceme zůstat tady. A protože naši nás odmalička brali jako rovnoprávný členy domácnosti, nikam se nejelo,“ uvedl Jakub Ruml pro Paměť národa.

Vyučil se knihtiskařem a narukoval do Liptovského Mikuláše. Po návratu z vojny se přidal ke zbytku rodiny a podepsal Chartu 77. Nastoupil do zaměstnání ve Středočeských tiskárnách a začal působit v disentu – šířil samizdatové tiskoviny, staral se také o předávání zpráv do zahraničí.

Lidovky až na celu