Nedostudovaná gymnazistka a její čest

Vzepřít se režimním pořádkům bylo během nejtužší normalizace neobvyklé. A ještě vzácnější to bylo v regionech vzdálenějších od hlavního města.

Kateřina se narodila v prosinci 1956 a vyrůstala v Napajedlích kousek od Zlína (tehdy Gottwaldova). Začala chodit do skautského oddílu, ale když jí bylo dvanáct, přišel zlom: pamatuje si, jak ulicí, kde bydlela, projížděly sovětské tanky. Nedlouho poté byl skauting opět zakázán – stejně jako za války během nacistické okupace.

V roce 1971 začala studovat gymnázium. A nic nenasvědčovalo tomu, co přišlo na konci čtvrtého ročníku: po svatém týdnu (volno k přípravám na maturitu) už do školy nepřišla. Vyhledala třídního učitele a vysvětlila mu, že v dokončení studia nevidí smysl. „Dokonce jsem mu řekla, že nebudu mít ani děti, protože nechci, aby žily v tak hnusných podmínkách.“

Nejlíp jí bylo s „partou“. „Četli jsme beatniky, diskutovali u piva, objížděli zábavy. Líbil se nám únik ze společnosti, kde pořád někdo nařizoval, jak se máme chovat. Probírali jsme věci, které jsme považovali za důležité, a mně docházely souvislosti. Vážila jsem si rodičů, ale viděla jsem, jak musejí uhýbat. Furt se něco nesmělo, všechno mi přišlo stísněné a nelogické,“ zavzpomínala Kateřina pro studenty pražského gymnázia.

V té době se seznámila s budoucím mužem Jaroslavem. O rok starší vlasáč z Kyjova se už tou dobou snažil dýchat plnými doušky osobní svobodu, kterou si vyvzdoroval. V roce 1974 zanechal studia na břeclavském gymnáziu, cestoval po republice stopem, přespával u známých nebo v parcích a na nádražích.