Ve dvaadvaceti dojičkou v kriminálu

V Předním Poříčí hospodařilo šest sedláků. Největší byl statek rodiny Švejdových, patřily k němu i dva rybníky. Při sezonních pracích sem chodili pomáhat sousedi chalupníci, statkář jim na oplátku půjčoval koně na obdělání jejich drobných pozemků. „Byli jsme odmala vedeni k práci, ale mě to bavilo. Vázala jsem snopy, jezdila s povozem,“ zavzpomínala Jarmila Kovářová (rozená Švejdová) pro žáky Základní školy v Albrechticích nad Vltavou v rámci Příběhů našich sousedů.

Narodila se v říjnu 1930 jako první ze tří dětí. Tatínek František vlastnil velký statek, který rodina držela od roku 1630. „Byl to pokrokový, moderní člověk, funkcionář mnoha zemědělských organizací. Hospodářství převzal od svého otce v sedmnácti letech,“ zní Jarmilin hlas na nahrávce pro Paměť národa. Maminka Anna pocházela z jiného statku, v nedaleké Voltuši. „Uměla plést, vyšívat i obdělávat pole traktorem,“ vzpomíná její dcera.

Švejdovi zaměstnávali dva kočí a dvě služebné. „Myslím, že s lidmi ve vsi jsme vycházeli výborně – až na jednoho člověka, podezřelého z vraždy své matky, který za války udával,“ přibližuje Jarmila poměry v Předním Poříčí. Její strýc byl zapojen do odboje v okolí Rožmitálu pod Třemšínem. „Nosili jsme jídlo partyzánům, což jsem nevěděla. Jen mi bylo divné, proč nám babička do lesa balila tolik bochníků chleba a škvarků. Nechávali jsme je v houští, prý jako krmení pro zajíce a srnky,“ vybavuje si Jarmila.

Kvůli zmíněnému udavači prohledávalo Švejdovic statek dvakrát gestapo. „Tvrdil, že máme v silážních jámách schovanou pšenici, a další nesmysly. Vyházeli i maminčiny věci ze šicího stroje, ale nic nenašli.“ Ze souseda práskače se po skončení války stal oddaný komunista a předseda národního výboru. Příkoří pramenící ze závisti a nenávisti vůči rodině úspěšného statkáře tak mohlo po roce 1945 začít nanovo. S nedozírnými následky.

Pánové v šestsettrojce

Komunistům se v Předním Poříčí nedařilo založit družstvo. Způsobil to hlavně František Švejda, kterého respektovala celá vesnice. Za trest rodině navyšovali kontingenty – povinné odvody úrody. Jarmila v roce 1945 dokončila měšťanku a chtěla pokračovat na střední zemědělské škole. Nejbližší ovšem byla v Táboře nebo v Klatovech. Nehodilo se, aby patnáctiletá dívka bydlela sama tak daleko, nastoupila proto na tříletou „rodinnou“ školu do Prahy, kde bydlela tatínkova sestra. „Vyučování mě tam nebavilo, ale mohla jsem alespoň chodit do divadel, do kina, na operu…“