Než dohoří

Máme oheň pod kontrolou, oznámili hasiči na začátku srpna. Pomocí osmdesáti kilometrů hadic se vzdušnou podporou vrtulníků s bambi vaky dokázali v národním parku České Švýcarsko po více než týdnu vítězit nad požárem.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na jiný lesní oheň. Když jsme kvůli napadení smrků kůrovcem museli nechat pokácet les, který jsme zdědili po předcích, bylo potřeba po odvezení kmenů spálit klestí. A nebylo to pár větviček. Byť celý náš lesní pozemek nedosahuje ani velikosti fotbalového hřiště, zůstaly po stoletých stromech haldy tak vysoké, že jsme se v nich ztráceli.

Pálení trvalo několik dní, přestože jsme vždy zakládali více ohnišť současně. Žár byl tak velký, že se mi automaticky vypínal mobil: „Krizová si­tuace! Přístroj potřebuje před použitím vychladnout,“ hlásil zčernalý displej. Žhnoucí popel bylo nutné hlídat i přes noc. Jednou se nám v takové vyhasínající „sopce“ podařilo ještě den poté, co jsme přestali přikládat, upéct kachnu.

Odehrávalo se to uprostřed zimy a v lese většinou ležel sníh, i tak jsme přiváželi kanystry vody a prolévali jimi požářiště, co to šlo. A stejně ještě několik dní po vyhasnutí opakovaně začala doutnat vrstva hrabanky, případně kořeny, a to i několik metrů od původního ohně. Žhnutí se šířilo neviditelně pod zemí a při hašení se jeho ložiska ukázala větší, než jsme mysleli.

Hasiči zasahující v Českém Švýcarsku tohle věděli. Sjely se jich sem stovky a část z nich tady zjevně plánovala ještě nějaký čas zůstat. Přesto jsem si říkal, že včas vyhmátnout a zlikvidovat všechna místa takového nebezpečí nebude nic snadného. Požár v okolí Hřenska zachvátil víc než tisíc hektarů lesa, naše rodina měla co dělat, abychom jej udrželi pod kontrolou na necelém půl hektaru.

Navíc jde o snad nejkomplikovanější myslitelný terén: obtížně přístupné skalní soutěsky.