Rozhlasačka, která nesměla do rádia

Když přišla 21. srpna 1968 do práce, byl Československý rozhlas obklíčený tanky. „Dostala jsem se do budovy zadním vchodem přes garáže, to už vojáci začali obsazovat celou budovu,“ zní hlas na nahrávce, kterou pořídili žáci základní školy v Říčanech. Během pár minut dorazili muži v uniformách do čtvrtého patra, kde sídlila redakce, v níž byla tehdy osmadvacetiletá Jana Černohorská zaměstnána.

„Byli zaprášení, unavení, drobní, obličeje měli téměř dětské. Odvedla jsem je na balkon a rusky jim říkala: ‚Tohle je Pražský hrad, tam sídlí náš prezident. Tady se nic neděje, žádná kontrarevoluce.‘ Oni jen koukali a zbraněmi dávali najevo, abychom odešli z budovy,“ vypráví pamětnice.

Venku potkala kolegu, který ji informoval, že pár ulic od vinohradského sídla rozhlasu se připravuje „odbojové“ vysílání stanice Československo 2. „Já byla tehdy svobodná a bezdětná, naštvaná na Rusáky. Tak jsem tam samozřejmě hned zamířila,“ vzpomíná absolventka Vysoké školy ruského jazyka a literatury, která vznikla v padesátých letech při Univerzitě Karlově.

Vysílalo se z vily v tehdejší Hviezdoslavově, dnes Dykově ulici, kde Jana předtím natáčela pořady pro děti. „Protiokupačnímu vysílání velel šéfredaktor redakce armádního vysílání Sláva Vondrášek. Byly to nezapomenutelné dny, kdy se netrpělivě čekalo, jak se zachová naše vládní delegace v Moskvě. Bohužel to dopadlo špatně.“

Přece nebudu sedět v archivu

Jako malá chodila do Sokola a ráda zpívala. V roce 1957 maturovala na jedenáctiletce v Hradci Králové a toužila stát se herečkou (její maminka byla ochotnice). „Zároveň jsem byla děsná vlastenka, hltala jsem spisy Aloise Jiráska a chtěla studovat historii,“ vzpomíná a zmiňuje slova učitele matematiky, který jí řekl: „Kudrnová (tak se jmenovala za svobodna – pozn. red.), přece nebudeš sedět někde v archivu!“