Život po tornádu

Venku to prý hučelo jako při startu letadla. „Pak se otevřelo střešní okno v kuchyni. Chtěla jsem ho zavřít, ale manžel s dcerou mě stáhli zpátky do obýváku. V tu chvíli nám spadl sousedův štít přímo do kuchyně – přesně na místo, kde bych stála, kdyby mě ti dva neodtáhli pryč,“ vzpomíná Vojtěška Matoušková.

„Cítili jsme, jak nás to vyneslo do vzduchu, načež to žuchlo zpátky,“ usmívá se Pavel Matoušek, jako kdyby tomu dodnes nemohl uvěřit. Když rodina před lety horní patro přistavovala, byly ještě sádrokartony spíše vzácností. „Zachránilo nás, že jsme tam dali dřevěné desky. Být tam sádroš, jsou z nás placky.“

Dva dny si Matouškovi mysleli, že jen opraví střechu a uklidí zahradu. Pak ale přišel statik, to už se půdní vestavba odpojovala. „Spodní, stoletá část domu by asi vydržela, ale nechtěli jsme stavět na starém. Necítili bychom se bezpečně.“ Rozhodli se demolovat.

Ať je na co se těšit

Nejhůře zasažené byly tři obce – Hrušky, Moravská Nová Ves a Mikulčice; méně pak Lužice a předměstí Hodonína. Podobných příběhů jako ten rodiny Matouškových jsou desítky. Ještě po roce mnozí nebydlí ve svém. Sestěhovali se k příbuzným, pronajali si něco v okolí, případně si nechali přivézt na svoji parcelu mobilní dům.

Někdo se zasekl na stavebním řízení – při výraznějších změnách dispozic není možné využít výhody zkrácené úřední procedury. Někteří nestihli do zimy vylít betonové základy, a museli čekat, až se oteplí. Společným jmenovatelem průtahů je nedostatek stavebního materiálu i řemeslníků. A všechny postihlo enormní zdražení.

Také Matouškovi teprve dokončují zařizování ve své novostavbě. Bydlí v sousední vsi, kde si pronajímají apartmán v penzionu.

Od státu dostala rodina dva miliony z fondu Živel. Dvougenerační dům ale neměl oficiálně dvě bytové jednotky, jinak by dostali více: „Říkali jsme si, na co budeme platit dva elektroměry, vždyť spolu vycházíme v dobrém,“ vysvětlují Matouškovi. Zbytek financují z úspor a stavební půjčky.

Aby ze zkázy vytěžili i něco dobrého, dopřáli si vylepšení. „Chtěla jsem už delší dobu kuchyň s ostrůvkem uprostřed a šatnu na kroje. Budu mít obojí,“ pochvaluje si paní Matoušková, která v Podluží zachraňuje folklorní tradice. Těší se i na lepší propojení vnitřní a venkovní části. Dům bude i energeticky mnohem úspornější.

Naučení pomáhat si

Vojtěška Matoušková si poplakala hned první noc. „Pak už na nějakou lítost nebyl čas, postupně nám také došlo, že mohlo umřít mnohem víc lidí. Stačilo, aby tornádo přišlo o hodinu či dvě později, kdy už chodíme spát.“ Většina zdejších ložnic a dětských pokojíků se nachází v podkrovích…

První velká pomoc přišla od příbuzenstva. „Mám sestru v Sokolově a sestřenici v Plzni, hned druhý den dojely autem plným plachet a kýblů i se svými rodinami, druhá sestra se postarala o naše rodiče a jejich poničený dům. V tu chvíli jsem byla ráda, že jsme velká rodina, naučená pomáhat si,“ vzpomíná Vojtěška Matoušková. Rodina ocenila i pomoc vrstevníků svých tří dcer. „Potěšilo nás, kolik mají děcka kamarádů.“ Hezké vzpomínky mají i na dobrovolníka z Prahy, který u nich strávil dva týdny: „Nic nechtěl, že má stan, nakonec jsme mu vytáhli ven aspoň starý gauč.“

Vzpomínky ani po roce neslábnou, spíš naopak. „Už víckrát se mi zdálo, že na nás letí několik tornád ze všech stran,“ říká Vojtěška Matoušková. Její muž dodává, že místní chlapi od té doby sledují meteoradary víc než fotbal. Pak tohle téma uzavře: „Covid, tornádo, válka… Už by mohl život být zase chvíli o něco nudnější.“