Fotbalistka, která chtěla žít po svém

Ženský fotbal byl na konci šedesátých let 20. století v začátcích. Pražská Slavia i díky tomu vítězila, kam přijela. „U stadionu v Edenu byly hromady štěrku, na které jsme musely vybíhat. Tréninky byly nelidské, ale soupeřky jsme válcovaly,“ zavzpomínala Helena Jindáčková ve Florencii, kde již přes půl století žije.

Vyrůstala na Žižkově, její prarodiče byli součástí kolotočářské společnosti – Helena si z dětství vybavuje maringotku na Ohradě. Po maturitě na průmyslovce nastoupila v podniku Telekomunikační správa, práce ji ale nebavila. Zažila však i příjemnější změnu: při fotbalovém turnaji si dívky v dresu Viktorky Žižkov všiml trenér Slavie a nabídl jí přestup. Neváhala ani vteřinu.

Ženský tým vedl bývalý brankář Vilém Marzin. „Měl heslo: non esiste! – neexistuje,“ přibližuje Helena metody muže, který je přivedl k řadě evropských úspěchů. „Všude nás fotili, byly jsme miláčky sportovních časopisů. A nepamatuju, že bychom prohrály,“ popisuje slavnou éru. Před sovětskou invazí si stačila zahrát v Dánsku, západním Německu a Itálii, chystaly se zájezdy do USA a Saúdské Arábie.

Kopačky a fén

„Dnes už je život jiný, můžeš si vybrat, co chceš, pokud na to máš. My jsme ale nemohli. Kdo chtěl jet do ciziny, musel na kádrové oddělení, kde o tobě všecko věděli,“ vysvětlila Helena italským školákům. „Viděli jsme, že na Západě lidi žijou líp,“ líčí své tehdejší rozpoložení: „Když je ti dvacet a vidíš, jak přijedou cizinci na Václavák v bouráku… to je jako sen. Nechtělo se mi stát fronty před Tuzexem, abych si mohla koupit jiný než šedivý nebo játrově červený svetřík. Toužila jsem něco vidět a zažít.“