Nemůžete ty lidi po pár dnech vyhodit

V březnu napsala moje kamarádka Markéta na Facebook: „Vracím se z východních Čech, pyšná na svoji macešku a tátu. Byt po dědovi poskytli mamince se dvěma dětmi a během pár dnů jim zařídili účet, internet, ale třeba i to, že osmiletý Timur nastoupí do nejlepší školy v Chrudimi, kde bude mít ukrajinskou asistentku, a ještě to má přes ulici.“

Kontaktuju Markétu s prosbou, jestli by její otec s manželkou byli ochotni strpět novinářskou návštěvu a podělit se o své postřehy z péče o uprchlíky.

V té době mě pronásledují výčitky, že u nás doma žádní Ukrajinci nebydlí. Nabídli jsme hned den po zahájení ruské invaze volný pokoj Správě uprchlických zařízení, reakce přišla obratem: „Děkujeme, že vám situace není lhostejná, v případě potřeby vás budeme kontaktovat.“ Od té doby se nikdo neozval. Euforický pocit, že to ve společné domácnosti s Ukrajinci nějak zvládneme, navíc vystřídaly pochyby…

Nebudou obě strany podrážděné ze stísněných možností? Budeme je muset doprovázet na úřady? Domluvíme se vůbec? A jak dlouho to celé potrvá?

Markéta odepisuje: „Mám se táty a Jitky zeptat? Snad se neleknou, nejsou moc velkohubí.“ Za chvíli dodává: „Fakt nevím, jak zareagují. Ale Reportéra čtou, párkrát jsem jim ho předplatila.“ Za hodinu přijde další zpráva: „Tak prý jo, ale teď jim nevolej, pečou si zrovna buřty.“ Další den je návštěva domluvena a vyrážíme. Je přesně měsíc po zahájení války…

A šlo by to hned?