Dítě z Valašska na konci války

3. dubna 2022

Reportér 04/2022 · Číslo 92

Přes dva tisíce neprůstřelných vest, vybavení pro nemocnice, stovky přileb, vysílaček, spacáků, desítky dronů a další obranné vybavení, které je aktuálně nejvíce potřeba – to vše se podařilo na začátku března dopravit na Ukrajinu prostřednictvím neziskové organizace Post Bellum, která spravuje projekt Paměť národa a zaznamenává příběhy pamětníků totalitních režimů (od roku 2020 mapuje rovněž události druhé světové války a stalinských represí právě i na Ukrajině). Sbírka Pomozte Ukrajině s Pamětí národa, která je k dohledání na webových stránkách Darujme.cz, byla vyhlášena ve spolupráci s ukrajinskými partnery v reakci na ruskou agresi.
foto archiv

Ve vesnici, kde se narodil a dodnes žije, zažil partyzánskou zvůli, německý teror i sovětské násilí. „Starosta s pistolí u hlavy musel vybírat stavení, které gestapo vypálí. Pak ještě vyhrožovali, že všechny muže zastřelí,“ vzpomíná Josef Petrů. O pár dní později dorazila Rudá armáda, na což místní lidé také nemají příjemné vzpomínky, stejně jako na akce partyzánů. Osmý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.

Rodákovi z valašské Loučky bylo necelých devět let, když vrcholila druhá světová válka.

„Do naší školy se koncem roku 1944 nastěhovalo komando wehrmachtu, které hledalo partyzány v okolních kopcích. Bylo jich asi padesát, přes zimu jezdili po lesích na lyžích, ale nikdy žádného partyzána nenašli,“ vypráví Josef Petrů v nahrávce, kterou s ním pořídili školáci ze Zlína v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Na adresu německé jednotky dodává: „Byli to všechno Sudeťáci, starší pánové z Liberecka a Krnovska. Poměrně vzdělaní lidé, často učitelé. Většinou uměli česky. Otcovi nosili cigarety, diskutovali s ním o válce. A ten, co k nám chodil, říkával: Nás se nebojte. Kromě pěti milionů grázlů jsme my Němci slušný kulturní národ. Bojte se těch, co přijdou po nás – Rusů.“

Podle otcovy kroniky

Jeho maminka ve čtrnácti letech odešla posluhovat do židovských rodin – ve Vizovicích a v jejich letních domech v Luhačovicích. Tatínek pracoval u Bati ve Zlíně. „Dělal vedoucího expedice, nakládal vagony s obuví. Jednou ho chytil vedoucí i s dělníkama ve vagonu kouřit a byl na hodinu propuštěný,“ líčí jeho syn Josef Petrů. „Byl tehdy krátce ženatý, navíc tehdy byla hospodářská krize,“ připomíná poměry ve třicátých letech.