Je suprový, že o tom napíšete!

Zatímco na okolních pláních je slota jako na horském hřebeni, v závětří lesa panuje klid. Na litinové plotně vsazené do cihlových kamínek stojí konvice, Jindřich Pohanka roznáší hrníčky a ptá se, kdo chce kafe a kdo čaj. Jeden z mužů poznamená: „Jindra, to je náš Babiš. Taky se postará o všechno.“ Na lavici u ohně stojí lahve s pivem a kelímky s hořčicí, jsou tu i čerstvé rohlíky, pro které dojel stavbyvedoucí, řidič a provianťák v jedné osobě před rozedněním. „Jindro, chtělo by to ještě židle,“ dočká se dalšího úkolu. Parta dobrovolníků v lesích mezi Nepomukem a Blatnou právě obnovuje další studánku.

Jako váleční piloti

Náměstí v Kasejovicích, roztažené podél silnice a plné kamionů, není ideálním místem na výměnu informací. I proto vznikla před několika lety stolní společnost „brífinkářů“. „Potkávali jsme se v krámě a bylo nám líto se hned zase rozcházet,“ vysvětluje Jindřich Pohanka zrod dopoledních posezení v místním hostinci. „Postupně se chlapi začali nabalovat, až jsme museli srážet stoly, protože nás bylo třeba dvanáct.“

Občerstvovně Pod Radnicí ve dvoře městského úřadu málokdo řekne jinak než „U Bohouše“ – podle šéfa podniku. „Scházíme se každý všední den, ale ne všichni – já třeba většinou nevynechám středu, protože to má Bohouš dršťkovku,“ vysvětluje pan Pohanka. Co se dodržuje s absolutní přesností, je časový rozvrh. „Začínáme v deset a v jedenáct padla, protože to už choděj lidi na obědy. A taky musíme doma něco udělat, než se zase setmí, že jo.“

Pro šedesátiminutová zasedání se vžil název „Kasejovický brífink“. „Vymyslel to Pepa Hulač, prý to anglické slovo používali váleční letci na základnách v Británii. No, a dneska už o nás takhle píšou v místních novinách!“ raduje se pan Pohanka. „Probereme, co bylo v televizi, kdo s kým táhne, kde býval jakej obchod, kdo nás opustil,“ přibližuje tento sedmdesátník obvyklá konverzační témata. Pije se kafe nebo čaj.

Řekneme tvojí Miluš

První záměr obnovit studánku v okolních lesích – svatovojtěšskou – vznikl před čtyřmi lety: „Kdysi to tam naši předkové pěkně udělali, ale co umřeli, už se na to prdělo. Sokolové a Svaz žen tam pořádají velikonoční procházky a jednou si posteskli, že je to zanedbaný. Ostudu dělal hlavně svatej obrázek – vybledl a kroutil se, holt papír z kopírky. Tak jsme se domluvili, že to zkulturníme, a ostatní prej: Vojtěcha by mohla namalovat tvoje Miluš!“ vzpomíná pan Pohanka, jehož žena dřív pracovala jako aranžérka a nyní se vrátila ke své oblíbené činnosti, což jsou olejomalby.