A co s tím děláš?

Z třídních srazů mám nejraději ty se základkou. Chodili jsme na sídlištní devítiletku, většinu dětství včetně prázdnin trávili venku mezi paneláky. Přestože šlo o dobu nejhlubší normalizace, v našich vzpomínkách jde o takřka vesnickou idylu.

I po více než čtyřiceti letech se vídáme pravidelně a rádi, jsou to zajímavá setkání. Mimo jiné proto, že se u jednoho stolu sejdou lidé rozličných profesí i osudů – v případě střední, natož vysoké školy už to není tak pestré.

V posledních letech přibyl jeden výrazný moment. Častěji než dříve mezi nás zavítá spolužák, který v osmdesátých letech emigroval přes Jugoslávii do Kanady a v pokročilejším věku jej to táhne zpátky do Česka.

Zatímco většina z nás celý večer zůstává sedět na jedné židli, kde si s nejblíže sedícími spolužáky vyměňujeme zážitky, drby a názory, dotyčný nás trpělivě jednoho po druhém obchází a pokládá jednoduché otázky:

Jak vám to klape v manželství? Baví tě ještě práce? Jsi šťastnej/šťastná?

V Praze vystudovaný stavař žije víceméně tak, jak si vysnil. Vydává se na cesty do odlehlých severoamerických teritorií, kde projektuje úpravy říčních toků, aby jimi mohly snáze proplouvat ryby. Původním obyvatelům tím pomáhá vrátit se k obživě svých předků – rybolovu.

O to ale úplně nejde. Myslím, že by se podobně upřímně a zevrubně zajímal o naše hlubší rozpoložení, i kdyby dělal účetního. Jasně že máme chuť poslat ho někdy do háje, případně do Kanady. A někteří to i dělají. Vyústění pohovoru se totiž víceméně opakuje.

Když si začneme příliš stěžovat, ten dobrák se beze stopy záludnosti zeptá: „Tak proč s ní(m) teda žiješ?“ – „Nechceš si najít jinou práci?“ Jinými slovy: „A děláš s tím něco?“

Nevěřím příliš na rozdílnosti v mentalitě způsobené odlišným prostředím – například tím, že někdo stráví většinu dospělého života za oceánem. Myslím ale, že v uvedeném případě to pořád ještě docela platí.