Jediná chartistka v Pardubicích
14. listopadu 2021
Reportér 11/2021 · Číslo 87Jarmila Stibicová a její manžel byli prvními a víceméně osamocenými chartisty v Pardubicích. Odvaha, kterou v sobě museli najít, aby text podepsali, a statečnost, s jakou čelili následným perzekucím, znamenaly ještě o něco větší výzvu než v případě pražských disidentů. Přinášíme třetí díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
Atmosféra v srpnu 1969 byla nabitá frustrací. Především mladší generace přicházely o to, na čem jim tolik záleželo. Záblesky svobody, které přineslo pražské jaro, mizely po sovětské invazi v nenávratnu.
Jarmile bylo šestatřicet let, učila na chemické průmyslovce v Pardubicích. O pár měsíců dříve zorganizovala na škole symbolickou hladovku k uctění památky Jana Palacha, který se v lednu 1969 v Praze upálil, aby vyburcoval národ k větší statečnosti.
Když se blížilo první výročí okupace Československa, roznášela učitelka ruštiny a angličtiny ve školních třídách i po pardubických ulicích letáky, které vybízely k témuž: k vyjádření nesouhlasu s kolaborující vládou a k probuzení občanského odporu.
Byla zatčena a odsouzena k šestiměsíčnímu vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Ze školy byla propuštěna a začala dělat na poloviční úvazek uklízečku. Angličtinu dál učila v rámci soukromých hodin, k čemuž si vyjednala povolení na městském národním výboru.
V roce 1977 podepsala Chartu, k jejímuž textu se dostala přes manžela, spolužáka reformního komunisty Zdeňka Mlynáře. Prohlášení podepsal pardubický pár v pražském bytě tohoto bývalého politika.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.