Čtyři měsíce po tornádu: Sú na tem lidi aj hůř

V proluce mezi domy sedí pod prkenným přístřeškem vlasatý čtyřicátník. Jednou rukou hladí vlčáka, v druhé ruce drží lahev piva. „Já se omlouvám, trochu jsem pil,“ říká. „Ale posaďte se, řeknu vám, jak to je.“

Pavel Lejsek se živí jako svářeč a nyní bydlí s manželkou v „mobilheimu“ zaparkovaném na okraji parcely, kde dřív stál jejich dům. Prostřednictvím obce jej poskytl jeden z desítek tisíců dárců, kteří lidem postiženým tornádem pomáhají – prací, penězi, věcmi…

Jen zde v Mikulčicích šlo k zemi šedesát domů, dohromady jich byly v tornádové oblasti zdemolovány dvě stovky. Teplé a slunečné dny na konci října využívají majitelé parcel k vylévání základových desek, aby to stihli před příchodem mrazů. Je to velká událost, o kterou nechtějí přijít dospělí ani děti – proudy betonu vytékající z míchaček pozorují celé rodiny.

Pavel Lejsek věřil, že na podzim bude mít hotovou nejen základovou desku, ale i hrubou stavbu, v níž by přes zimu mohl pokračovat v budování nového domova. Jenomže stále čeká na stavební povolení. „Doplácíme na to, že nestavíme kopii původního domu. Chceme jinak umístit okna, částečně měníme i půdorys. Tím pádem nemáme nárok na zrychlené stavební řízení,“ vysvětluje. Potkalo jej ale také jedno víceméně osudové štěstí…

„Dcery vyletěly z hnízda, tak jsme se chystali dům z gruntu předělat, aby se nám tady na stará kolena žilo pohodlněji. Všechno už mělo být dávno hotové, ale zbrzdila nás nemoc v rodině. Až letos na jaře jsem začal vybourávat podlahy a víc už jsem nestihl. Kdyby nám tornádo smetlo zrekonstruovaný dům, asi bych se tady teď houpal – kdoví na čem, když nám tady nezbyl žádný strom,“ zavtipkuje Pavel Lejsek.