Příkladně zlikvidovaná kulacká rodina
12. září 2021
Reportér 09/2021 · Číslo 85Příběh, který se vymyká všemu, co jejich generace mohla zažít, si vyslechli osmáci a deváťáci z příbramské Základní školy Jiráskovy sady. Odvyprávěla jim ho paní Ludmila Šeflová – dcera sedláka, kterou komunistický režim v jedenadvaceti letech poslal na deset let do vězení. Přinášíme první díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.
A nedovolili jí ani rozloučit se s maminkou. „No, a ujeli jsme pár metrů a oni mi říkají: Dobře se rozhlídni, svítí sluníčko, je hezky, viď, teď slunce vycházet dlouho ne–uvidíš. A já opravdu dostala deset let.“
Když posloucháte nahrávku, kterou pro sbírku Paměť národa pořídili žáci příbramské základky, zarazí vás – vzhledem k okolnostem, kterým byla za totality vystavena – pevný hlas Ludmily Šeflové.
Narodila se v červnu 1934 v Lipinách – na samotě kousek od břehu Vltavy mezi Dobříší a Sedlčany. Rodina hospodařila na zdejší usedlosti, statek s dvaceti kravami rozšířil její tatínek o menší zahradnictví. Šimkovi – tak znělo dívčí příjmení paní Šeflové – za války pekli chleba pro partyzány a zaměstnávali mladé lidi, kteří potřebovali doklad o práci, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, galejím různého druhu na území Říše.
Na osvobození vzpomíná Ludmila Šeflová takto: „Přijeli Rusáci, jeden vzal maminku kolem krku a povídá: Mamušo, to naše osvobození vás přijde draho, zbudou vám oči pro pláč.“ To se potvrdilo v míře až nepředstavitelné.
V únoru 1948 na statku rodiny Šimkových dvakrát hořelo. Paní Šeflová je přesvědčena, že v tom měli prsty místní komunisté. „Shořel nový prasečák a stodola s kůlnami, kde jsme měli stroje. Tatínek mi zakázal chodit do školy a musela jsem pomáhat řemeslníkům. Bratr Václav plakal, že nemůže jet na sokolský slet do Prahy,“ vypráví žena, které bylo tehdy čtrnáct let.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.