Vrací se spolkový život?

Léto jsem trávil do značné míry mimo Prahu, konkrétně mezi Nepomukem a Blatnou, kde máme chalupu. Dlouho v kraji platilo, že co se týče kulturního vyžití (vynecháme-li hospodu, fotbal či kostel), musím se smířit s mysliveckým bálem či jinou obstarožní tancovačkou, výstavou slepic a králíků, hasičskými závody či pouťovou střelnicí s kolotočem.

Letos jako kdyby se s dalšími možnostmi roztrhl pytel.

V zámecké zahradě šestitisícového města se konala divadelní představení a téměř každý večer bylo vyprodáno, ačkoliv od jezírek s lekníny šel chlad, štípali komáři a lístky nebyly nejlevnější – velký úspěch sklízeli pávi ve vedlejších rolích, kteří se naparovali ve světle reflektorů. Kdybychom měli navštívit všechny vernisáže a koncerty, které se v patnáctikilometrovém okruhu konaly, příliš volných večerů by nám nezbylo – výstavu olejomaleb naší sousedky Milušky Pohankové jsme si ale nemohli nechat ujít. Snad každé okolní městečko zažilo během léta nějaký food festival, byť šlo třeba „jen“ o přehlídku minipivovarů – a že jich na jižním Plzeňsku je! Na louce za kopcem se konalo mistrovství republiky v kosení otav s atrakcemi pro děti, ve městě spojeném s tradicí pěstování růží zase proběhly dvoudenní slavnosti, které se této květině věnovaly skrz naskrz. Plakátovací plochy zvaly na amatérské závody v mnoha sportovních disciplínách – moje srdce i nohy si získala projížďka Tour de Battaglia, věnovaná památce legendárního barona-cyklisty z Bratronic. Promítání obnovila i mnohá letní kina.

Neumím rozsoudit, jestli takový gejzír pořadatelské činorodosti způsobila energie nastřádaná v době covidové pandemie, spojená se zvýšenou potřebou vyjít ven, bavit se, být mezi lidmi. Nebo je to výsledek toho, že se do Česka vrátil pestrý spolkový život, který tu měl před komunisty velkou tradici. Kaž­dopádně je to příjemné zjištění.