Idyla v Uhelné

Tahanice o těžbu uhlí v dole Turów se nachází ve fázi přísně utajovaných jednání. Jak známo, Evropský soud nařídil Polsku dolování přerušit, ale bez úspěchu: společnost PGE má v plánu pokračovat až do úplného „vyuhlení“ v roce 2044. Česko se nyní snaží domluvit s Polskem mimosoudně. Co dělat v mezičase, než tato jednání přinesou výsledek?

Lidé nejvíc dotčení neustále se zvětšujícím dolem, který odvádí podzemní vodu pryč z českého území, uspořádali na konci července setkání v kapli ležící dva kilometry od okraje obří uhelné jámy. Dorazil jsem na místo v okamžiku, kdy tady podvečerní slunce vykouzlilo nádhernou atmosféru. A protože jsem dosud celou kauzu sledoval jen z médií a tiskových zpráv, půvab zdejší scenerie mi vyrazil dech.

Ne, tohle není zpustošená krajina obývaná lidmi, kteří si nemohou dovolit odejít jinam, z nichž mnohé navíc tak či onak živí práce v dolech. Nemálo obyvatel Uhelné a Václavic – nejvíc ohrožených osad – se sem přestěhovalo nedávno, založili tady rodiny, netrpí existenční nouzí, další sem jezdí chalupařit. Vybrali si tohle místo, protože je unikátní. Končí tady úzká silnička, dál už jsou jen louky, lesy… a hranice s Polskem.

Kaple uprostřed Uhelné se po nedávné rekonstrukci proměnila v útulný prostor, kde se konají společenské a kulturní akce. Teď tady sedí starosta Hrádku nad Nisou, pod který zdejší osady patří, hydrogeolog z Výzkumného ústavu vodohospodářského, právní expertka organizace Frank Bold, krajinná inženýrka z Vysoké školy zemědělské a radní z libereckého hejtmanství. Všichni chápou obavy místních lidí.

Jejich vystoupení však nejsou optimistická. V obecním vrtu zbývá sedm metrů do úrovně, která znemožní odběr vody. Takový okamžik nastane za pět až šest let, studny jsou na suchu už teď. Vybudovat včas náhradní vodovod nebude snadné, situaci komplikují vlastnická práva. A hlavně: nevíme, jaká je vlastně česká pozice při jednáních s polskou stranou.

Rozhovor se starostou Hrádku nad Nisou si můžete přečíst zde.