Místo potlesku hlasité ticho

Natáhnu se na gauč a naleju si pivo. Vybrat z nabídky záznam inscenace či streamovaný přenos je otázka několika kliknutí. Slyším, že doprala pračka, tak odložím notebook a jdu ještě pověsit prádlo. Pak se konečně uvelebím.

Hra má spád a vtáhne mě. V rohu obrazovky se mi objevují upozornění na příchozí maily, esemesky a dění na sociálních sítích. Většinu ignoruju, u těch naléhavějších neodolám. Mám to nacvičené z fotbalových přenosů, při kterých také dokážu udržovat vlákno paralelní komunikace. Když zazvoní rozvážková služba, musím ale představení zastavit. A sotva se vrátím, scházejí se v kuchyni další členové domácnosti. Abych v narůstajícím hluku slyšel hlasy z jeviště, neobejdu se bez sluchátek.

„Bylo to zajímavý, zkuste to taky,“ doporučuju pak lidem kolem sebe. Přitom sám váhám. Chyběla mi atmosféra divadla, napětí v hledišti i na jevišti, reakce ostatních diváků, ulice večerního města, možnost si o představení popovídat.

Národní v mobilu

Do historické budovy Národního divadla smím vstoupit, až když ukážu potvrzení o negativním testu. Pan vrátný mě ještě poprosí, ať se postavím před přístroj měřící tělesnou teplotu.

„Nacházíme se v situaci, která je v dějinách moderního českého divadla nevídaná,“ říká ředitel Jan Burian, který stojí v čele Národního divadla osmý rok. Státem dotovaný kolos s třinácti stovkami zaměstnanců a rozpočtem ve výši 1,1 miliardy korun je specifický mimo jiné tím, že disponuje čtyřmi soubory a také čtyřmi scénami. Laika možná překvapí, že tady pracuje pouhých 36 herců, zato tanečníků je 75, zpěváků 161, a hudebníků dokonce 256. Většinu zbývajících zaměstnanců tvoří administrativa a technika.