Živé umění na blacklistu

Myslet si, že virová epidemie dopadá na každého z nás stejně drtivě, je hodně zavádějící. Nerovnoměrnosti vyplývající z nouzového stavu a vládních nařízení by se daly vypočítávat dlouho. Distanční školní výuku lze úspěšněji zvládat v rodinách, kde není takový problém dokoupit notebooky a mít s dětmi trpělivost. Lockdown může lépe snášet ten, kdo nemusí tvrdnout v paneláku, ale má poblíž zahrádku nebo může zůstat na chalupě… Podobně zaměstnanci, ať už státní, nebo korporátní, jsou v odlišné existenční situaci než osoby samostatně výdělečně činné. A průmyslová odvětví nepochybně vyjdou z krize s menšími škodami než firmy i jednotlivci podnikající třeba v gastronomii či ubytovacích službách.

Jednou z oblastí, které opatření související s nákazou zasáhla bezprecedentně tvrdě, je kultura. (Podrobně se tématu věnuje článek, který si můžete přečíst zde.) Divadla, kina, koncertní sály, kluby či galerie to odnesly už vloni na jaře, kdy se zavřely na téměř čtvrt roku. Přivítat v nich publikum bylo začátkem dubna zakázáno už sedmý měsíc v řadě, přičemž podmínky jejich znovuotevření zůstávaly nejasné. Ministr kultury Lubomír Zaorálek před Velikonocemi prohlásil: „Představa, že bychom obnovili pravidelný provoz divadel do konce června, je podle mě už velice slabá.“ To by znamenalo pro divadelní scény další sezonu v háji, tentokrát ovšem kompletně – nepočítáme-li čtyři týdny loni zkraje podzimu.

Divadelní domy netvoří jen jeviště, na kterých se „pitvoří komedianti“ – úmyslně používám tento termín, protože se ukázalo, že někteří politici včetně prezidenta mají jen minimální zábrany používat k pobavení svého voličstva podobné stereotypy. Do této kategorie patří například výroky, že umělci mají hladovět nebo, že by nám mělo stačit přečíst si doma knížku, případně řeči o „volnočasové aktivitě“. Ve skutečnosti, aby herci a herečky (ale také baletní umělci, operní zpěváci a celé orchestry) mohli vystoupit před obecenstvem, musí v zákulisí a v kancelářích odvést spoustu práce mnohonásobně víc lidí, než kolik se jich pak dočká aplausu při děkovačce. Znám to dobře z domova, moje žena je ředitelkou jednoho z pražských divadel.

Už v tuto chvíli mají za sebou divadelní scény dlouhé měsíce bez kontaktu s živým publikem, a tedy i bez tržeb ze vstupného. Srovnáme-li režim, do kterého spadla takřka celá oblast kultury, s aktuálními mačkanicemi u pokladen obchodů s potravinami či zvláštně pootevřených hobbymarketů, nemusí být člověk zrovna náruživý milovník činohry či opery, aby si řekl, že vláda používá dvojí metr. Nemluvě o průmyslu, kde provoz jede naplno. Možná k tomu existují vzhledem k závislosti české ekonomiky především na automobilovém odvětví pochopitelné důvody, ale už méně pochopitelné je, že až donedávna fungovala výroba a související provozy v zásadě bez státem nařízených omezení. Neplatila zde ani povinnost testovat, zatímco v divadlech i u filmu probíhalo testování v rámci zkoušek a natáčení víceméně rutinně.

Kultura jako kdyby se ocitla na neoficiálním „blacklistu“. Studie zkoumající přenos aerosolů v hledištích přitom ukazují, že při rozmístění diváků do šachovnice s vynechanými sedadly a nasazenými respirátory neznamenají živá představení takové riziko, které by ospravedlnilo pokračující umrtvení téměř veškerého kulturního provozu. A přinejmenším do začátku dubna se nezdálo, že by někdo vážně přemýšlel, jak bezpečně otevřít sály divákům. Připočteme-li k tomu jedno z nejdéle trvajících uzavření škol v Evropě, je zřejmé, že kromě rekordního počtu zemřelých tady po odeznění epidemie zůstanou další nedozírné škody. Proč tohle český stát dopustil, respektive se to ani příliš nesnažil řešit? Žije snad někde v podvědomí vládních činitelů a úředníků marxistická poučka, že kultura je „nadstavba“, zatímco průmysl a zemědělství jsou „základna“?