Pískej konec. Sport už rok čelí covidu-19

Na tribuně chátrajícího a málokdy využívaného Stadionu Evžena Rošického na pražském Strahově je poslední lednový pátek živo. „Prosím do levé dírky. Z pravé by mi tekla krev… Děkuju moc. Mám zavolat dalšího? Maso, nástup!“ přivolává dotyčný spoluhráče Lukáše Masopusta.

V proskleném salonku se střídají fotbalisté Slavie, kteří tady přes zimu občas trénují. Musí se podrobit proceduře, kterou mnozí z nich absolvovali už více než šedesátkrát. Tyčinka pro PCR test zajíždí do nosohltanu a na jejich obličejích je vidět, že to není nic příjemného.

„Jsou to miláčci. Nebrečí, poděkují a někteří mě ještě pochválí, že ode mne to nebolí,“ říká Martina Vršková, vedoucí odběrových pracovišť a covid týmu laboratoře Synlab. „Na fotbal jsem nikdy moc nebyla, ale těmhle klukům fandím. Dokonce jsem kvůli nim začala sledovat zápasy. Něco vám ukážu,“ říká a svlékne rukavici, aby se pochlubila červenobíle nalakovanými nehty. „Koukněte, mám tam i hvězdičku!“

Do židle dosedne trenér Jindřich Trpišovský. Je vidět, že má dva dny před prvoligovým utkáním s náročným soupeřem z Jablonce těžkou hlavu. Jak ale vyjde najevo, nejen z fotbalu. „Měsíc bez pohybu, to se mi snad ještě nestalo,“ vzdychne pětačtyřicetiletý muž, který v prosinci prodělal covid.

Pak se svěří, že včera už to nemohl vydržet a uběhl čtyři kilometry a byl si zaboxovat. Zdravotnice má pochopení a dodá: „Už jsem vám říkala, že jsem si pořídila běžící pás?“ Trenér se rozesměje: „Myslíte běhací pás. Běžící pás by vám utekl. Ale díky, zlepšila jste mi náladu.“

Nevyzpytatelnej šmejd