Příště už Mílovi tykat nejspíš nebudu

Dáváme si sraz před Národním technickým muzeem na Letné. „Aspoň si připomenu místa, kde jsem pět let pracoval,“ reaguje Petr Holý. Ještě během vysokoškolských studií absolvoval stáž ve zdejší „kachlíkárně“, jak se říká budově ministerstva vnitra. Po promoci dostal nabídku úřednického místa, z něhož se vypracoval do funkce zástupce vedoucího oddělení bezpečnostních hrozeb a krizového řízení.

Pak kariéru ve státní správě opustil a splnil si dětský sen: ve svých třiatřiceti se stal tramvajákem. „Odhodlával jsem se k tomu delší dobu, ale rodiče by mě asi zabili, kdybych po těch letech, kdy mě podporovali na studiu, šel hned dělat něco, na co stačí základní vzdělání.“ Před třemi lety si řekl teď, nebo nikdy. „Chtěl jsem to stihnout, dokud úplně nezpohodlním nebo dokud nezaložíme rodinu,“ vysvětluje.

Finančně si příliš nepohoršil. „Kdybych to srovnal se začátky působení na vnitru s tabulkovým platem, jsem na tom dnes dokonce líp.“ Pochvaluje si ale hlavně něco jiného: „Když odevzdám tramvaj, mám hotovo. Čistá hlava, žádný úkol na doma, prostě nic. Navíc se ve vozovně potkávám s neuvěřitelně pestrou směsicí lidí, je to perfektní vystoupení ze sociální bubliny.“

Odlehčenou hlavu využívá Petr Holý k psaní povídek, z nichž letos sestavil knihu Nihilista na balkonu. V recenzi ve Spisovatelských listech se o ní píše: „Měli by se jí vyhýbat náboženští fanatici, kandidáti na Bludné balvany, konspirační teoretici, odmítači očkování a milovníci ezokravin všeho druhu, hltači Protiproudu, diváci TV Barrandov, čtenáři bulváru, příznivci Putina, Trumpa, Kaczyńského či obou Václavů Klausů.“

To, že Petr Holý nešetří snad nikoho, vyplývá i z následující recenzentovy poznámky: „Stejně tak autor nepotěší intelektuálské pozéry, militantní feministky nebo bojovníky zaklínající se politickou korektností. Vzhledem k tomu, že tito lidé zcela postrádají smysl pro humor, ale o to víc vidí takřka ve všem rasismus, sexismus a jiné -ismy, asi by se smrtelně urazili rovněž.“