Počkej na mě, mi amor!

Je léto 1990, půl roku po revoluci. Dvaadvacetiletý technik litvínovské chemičky Ibra Ibrahimovič sní o přijímačkách na FAMU. A hledá téma pro soubor fotografií, se kterým by v Praze uspěl. „V severočeských fabrikách tehdy pracovaly stovky Kubánců. Lákalo mě je fotit, ale nevěděl jsem, jak na to,“ říká.

Největší skupina litvínovských Kubánců bydlela na ubytovně v Ukrajinské ulici – kilometr od podniku Benar, který je zaměstnával. „Rád jsem tudy chodil. Z otevřených oken hrála nahlas muzika, v zahradě posedávali exotičtí týpkové, byl to úplně jinej svět,“ vypráví Ibra, který v prvních měsících svobody hltal každé ráno noviny. Jednoho dne se v nich dočetl, že se odtud všichni Kubánci budou muset brzo vrátit na Kubu. V očích Fidela Castra zradilo Československo myšlenky socialismu a nechtěl dopustit, aby se tady jeho poddaní nakazili kapitalismem.

„Dodalo mi to odvahu. Nechtěl jsem prošvihnout příležitost, tak jsem se začal ochomejtat kolem jejich ubytovny s foťákem. Jeden Kubánec si mě všimnul, tak jsem se zeptal, jestli ho můžu vyfotit. A on mě pozval dovnitř,“ vzpomíná Ibra, kterému tím odstartovalo několikaměsíční karibsko-litvínovské dobrodružství. Noví přátelé ho zvali na večírky a párkrát na jejich ubikaci přespal, na oplátku od něj dostávali fotky. Mladého fotografa motivovala ještě jedna okolnost: „Byl jsem platonicky zabouchlej do holky, která závodně tančila. Tak jsem ji tam vodil, aby si mohla vyzkoušet latinskoamerický tance.“

Ibra si vybavuje atmosféru kuchyně v přízemí, kde Kubánci společně vařili: „Okno bylo otevřené do ulice, takže každý okolojdoucí mohl vidět, jak se tam hemžej. Vařili ekonomicky, většinou fazole s bramborami a rýží, k tomu olejovky.“ Jedním z důvodů kubánské spořivosti byla touha pořídit si motorku. „Kupovali nový i použitý jawy a různě je zušlechťovali – přidělávali aerodynamický udělátka, stříkali, leštili a jezdili po městě,“ vzpomíná fotograf. Péče o motocykly a jejich příprava pro transport na Kubu se stala jedním z hlavních motivů jeho snímků.

Osazenstvo ubytovny tvořily i ženy. „Odhaduju to na čtvrtinu,“ říká Ibra, který vypozoroval následující věc: „Když Kubánka s někým chodila, byl to Kubánec. Zato hodně Kubánců chodilo s českýma holkama. Některý ty příběhy byly fakt silný a u jednoho z nich jsem mohl být do poslední chvíle.“

Nenechávej mě tady!

„Poklade, jestli zničíš všechny moje dopisy, tak tenhle jediný mi, lásko, prosím pošli zpátky.“ Krasopisný vzkaz tohoto znění zdobí obálku, kterou Ibra uchovává – i s přiloženým dopisem – jako velkou vzácnost. Adresát totiž před nástupem do letadla směr Havana vyslyšel přání pisatelky a vrátil dopis po českém fotografovi zpět. „Dotyčnou jsem ale už nikdy nenašel a nemohl jí ho doručit,“ vysvětluje Ibra a pokládá na stůl litvínovské restaurace Sokolovna několik hustě popsaných archů s datem 8. 11. 1990. O pět dní později měli poslední litvínovští Kubánci opustit Československo.

„Mi amor, chci ti napsat špatnou zprávu. Naši se zase dozvěděli, žes byl u nás. A víš, co mi řekli? Že mě v sobotu zmlátěj, abych se do pondělí do práce stihla vzpamatovat. Mi amor, mně to nevadí, že mě zmlátěj, já se tě nevzdám. A když mě nepřestanou mlátit, půjdu na ubytovnu. (…) Mi amor, už vážím 52 ½ kg, ale až pojedu za tebou, chci mít 45 kg. Vezmu s sebou i rodný list a všechno, co potřebuju, abych se mohla vdát. Jestli mě teda ještě budeš chtít za ženu. (…) Lásko, vím, že chci po Tobě mnoho, ale pošli mi prosím tu pozvánku brzy. A zeptej si mi po nějaké práci. Mně nevadí, že to bude na směny, hlavně že nějaká bude a budeme mít peníze. Já vím, peníze nejsou všechno, ale nechci, abys pracoval sám.“

Citované věty byly určeny šestadvacetiletému muži jménem José Ramon López, pisatelkou byla devatenáctiletá dívka z Litvínova. „José byl jeden z mých největších kamarádů mezi Kubánci, fakt chytrej kluk. Chtěl, abych mu říkal Pepík jako ostatní Češi,“ vzpomíná Ibra Ibrahimovič. „Chtěli mít spolu dítě a jí se opravdu povedlo otěhotnět, ale dostala hnisavou angínu a několik týdnů před odletem Kubánců potratila,“ dodává fotograf, který zhruba třicetičlennou skupinu kubánských brigádníků doprovázel 13. listopadu 1990 na letiště do Prahy a vedl si z posledních hodin jejich pobytu v Československu deník.

„V noci mezi pondělím a úterým 13. 11. jsem toho moc nenafotil. Ten večer Kubánci vykoupili všechna lahvová piva z blízké restaurace Krušnohor, a protože zábava nevázla, odcházeli pak do vzdálenější putyky v Rudém domě. Ubytovna se otřásala v základech. Moji kamarádi bláznivě tancovali, vařili z posledních zbytků potravin, jedli a polévali se pivem. Nestíhal jsem fotit a uhýbat tekoucímu pivu, tak jsem raději schoval už skoro vybitý blesk a vypůjčený nikon a vstřebával neskutečnou atmosféru. Potom jsem odešel s Josém do jeho pokoje a on mi tam namluvil vyznání lásky k české dívce, kterou velmi nerad opouštěl.“

Nahrávku na kazetě BASF Chrome Extra II opatruje fotograf také dodnes. „Poznal jsem u vás jednu holku. Pak jsem se dozvěděl, že jsem do ní zamilovaný, tak jsem jí to řekl. Dělali jsme všechno, co se dalo dělat, abychom byli furt spolu,“ vypráví José na třicet let starém záznamu smutným hlasem a se zámlkami pokračuje: „Ale nám zakazovali i se bavit, nikam ji nepustili. Akorát jsme se viděli v práci. (…) Škoda že, Ibro, poznali jsme se tak pozdě. Abys mi mohl třeba poradit, co jsem mohl dělat, abych byl pořád s ní. Kdybys ji potkal ve městě, vyprávěj jí všechno tohle, co jsem ti řekl. (…) Každý si myslí, že jsem teď veselej, protože pojedu domů. Ale to není pravda. Jak vidíš, vztahy mezi našimi zeměmi nejsou dobrý. Naše smlouva skončila, takže se musím vrátit domů.“

Po půlnoci se fotograf vydal pěšky lesem do rodného Meziboří, na dvě hodiny si lehl, pak se osprchoval, navinul do kazet další negativy a v pět ráno byl zpátky na ubytovně. Jeho deník pokračuje: „Kubánci odevzdávali povlečení a balili věci do obrovských sportovních tašek. Byli zároveň smutní i veselí, všichni v tom nejlepším oblečení, které si u nás koupili. Holky se líčily před zrcadlem, kluci popíjeli, co se dalo. Všude holé zdi, chaos a kubánská hudba z rozhašených kazeťáků.“ V očekávání autobusu, který je měl odvézt na letiště do Prahy, se Kubánci přesunuli na ulici. „Chtěl jsem, aby se šli vyfotit všichni společně před barák, ale rázně mě odmítli. Podle kubánské pověry se nikdo nesmí vrátit, jinak ho potká neštěstí,“ stojí v Ibrově deníku.

Na letišti měli Kubánci problém: za poslední výplatu nakoupili dárky pro příbuzné a jejich zavazadla byla napěchovaná k prasknutí. Váha značně přesahovala limit dvacet kilogramů, za každé kilo navíc se přitom platila stovka. „Rolando si spočítal, že by doplácel 1 900 korun, tak se asi půl hodiny oblékal do všeho oblečení, které měl s sebou. Když skončil, vypadal jako medvěd s malinkou hlavičkou. Navíc nemohl dýchat, potil se a koulel očima, celý zděšený, že ušetřil sotva pět kilo nákladu,“ zapsal si tehdy Ibra, který si z ruzyňského letiště odnášel v kapse i další dopis, který se José rozhodl vrátit pisatelce – ten byl datovaný 11. 11. 1990.

Česká dívka se v něm loučila s kubánským přítelem slovy: „Vím, že jsi mi nevěřil a pořád sis myslel, že mám jiného, protože jsem byla málo s tebou. Te amor mio, nikdy jsem jiného neměla, ani mít nechci! Proč jsem si tě neuměla dost vážit! Proč jsem ti tak ubližovala! Proč jsem byla tak zlá! Amor mio, nenechávej mě tady, já už jsem jiná. Teprve teď jsem poznala, co pro mě doopravdy znamenáš! Tím nechci naznačit, že jsem Tě předtím nemilovala, ale proč jsem vyvolávala ty hnusné hádky?! Já už se s tebou nikdy nechci hádat. Lásko, já si pro Tebe k Fidelovi přijedu, jen co budu mít pozvánku. Pak si zajdu na ambasádu do Prahy pro razítko a už poletím, zlato, za Tebou.“

Podobných přerušených vztahů bylo tehdy více. V roce 2016 vznikla na Západočeské univerzitě v Plzni diplomová práce, kterou její autorka, studentka antropologie Hana Vamberská, nazvala Sociální integrace Kubánců v ČR. Mimo jiné v ní cituje vyjádření bývalého zaměstnance Plzeňského Prazdroje, který měl kubánské pracovníky v osmdesátých letech na starosti: „Myslím, že se našim holkám líbili, protože byli takoví veselí, takoví neokoukaní.“ Jeho slova pro Reportér doplňuje Ava Lackovská, která vztah s Kubáncem podrobně popsala v knize Rebelka pod zámkem: „Dlouho jsme chodili jenom tancovat nebo do kina. Ve srovnání s tehdejšími českými kluky byl strašně trpělivej. A později se ukázalo, že i velmi něžnej a hodnej. Krásnější chvíle jsem předtím s nikým nezažila – pomalý dotýkání na jiný místa, než jsem byla zvyklá, a přitom to fungovalo báječně,“ zasměje se dávným vzpomínkám.

Nyní se naposled vraťme k dopisu určenému Josému: „Amor mio, já budu hodně šetřit a kupovat dárky na Kubu a budu kupovat věci pro naši holčičku, jo? Kdyby mi to miminko nevzali ze zdravotních důvodů, tak bychom si ho nechali, že jo? Uděláš mi naši novou malou princeznu na Kubě, viď? A nikdy jí nebudeme zakazovat, s kým má chodit. (…) Vím, že tam u vás máte jiné zvyky. Vím, že to nejde, abys byl pořád doma, ale mně to, amor mio, nevadí. Hlavně když mi budeš hodně psát a nebudeš tam dělat miminka. Počkej s miminkem prosím Tě na mě, já si ho s Tebou hodně přeju a Ty to víš! (…) Miláčku, pamatuješ, jak jsi mi říkal, že až budu těhotná, jak mi budeš hodně pomáhat? A jak mi budeš od moře nosit hroznové víno a banány? Lásko, prosím, pošli mi brzy tu pozvánku a nenech mě tady dlouho čekat!“

Fakt bych u vás zůstal

O třicet let později není problém se s adresátem srdceryvného dopisu spojit pomocí sociálních sítí. Domlouváme se, jakou řečí si budeme psát, vítězí čeština. „Dekuju a zamorejme pomuzu. Jsme na kontakt. Budeme se tykat?“ nepáře se s tím José. V Litvínově pracoval od dubna 1987 a dodnes má spočítané, že v Československu strávil přesně tři roky, sedm měsíců a deset dní.

„Delal jsem na mykaci stroju, nejperve s bavlnou potom na poliéster,“ přibližuje svoji práci v textilce Benar, která se zabývala strojním zpracováním příze. „Studoval jsem hodne jazyk, abych delal u vas tlumocnika nebo vedouci skupina. Pani profesora, co nam ucila jazyk, byla Kucerova. V fabrice jsem mel hodno mistrovu pani Francova. A jsem neplnil jenom první mesic, potom furt jsem to splnil.“

I co se týče výplaty, vzpomíná José na Československo v dobrém. „Mel jsem 1000 zalohu a kolem 2 tisice nebo nekdy 2 tisice a pul koruna. Ja za 9 mesicu jsem setril a jsem si mohl koupit uplne nova motorka Jawa 350, stala 11 050 kc. U nas bych potreboval na to 20 let.“ Během pobytu v Litvínově prý na motocyklu jezdil málo, protože neměl řidičák. Na Kubě pak musel vysněný stroj prodat. „Nebylo penize,“ vysvětluje a vrací se raději ke vzpomínkám na pobyt v Čechách: „Naucil jsem se jazyk, vasi zvyki, libilo se mi moc vase zeme. Fakt bych zustal u vas dele, ale zavrili nam smlouvu.“

Dotkneme se i vztahu s pisatelkou citovaného dopisu, která s Josém otěhotněla. „Mel jsem krasnou kocku u vas, mela me strasne rada a ja ji taky. Ale byl jsem mlady a nevedel jsem, co delat. Jeji mama byla hnusna a nenavidela Kubanci. Myslel jsem jinak, byli ruzni doby. Problem byl taky pracovni smlouva, bez prace co bych u vas delal?“

Dnes je Josému padesát šest let, má dvě dospělé dcery. Provozuje v Havaně dva apartmány pro turisty, ale za posledních šest měsíců neměl ani jednoho hosta – kvůli koronaviru. Netrpělivě proto vyhlíží konec epidemiologických omezení. S otázkou, jakým restrikcím podobné podnikání na Kubě dnes podléhá, se oklikou dostáváme k politice a José svůj přístup shrnuje: „Vzdycky mne zajímalo pracovat. A vydelat cisty peníze. Pro mne política je na hovno.“

Výzva pamětníkům

Ibra Ibrahimovič nakonec ke zkouškám na FAMU nešel. Jako absolvent strojní průmyslovky měl dojem, že nemá dostatečné vzdělání v dějinách umění, které byly součástí přijímacího řízení.

Navíc ho pohltilo jiné severočeské téma, které právě čeřilo veřejné mínění: chystaná likvidace vesnice Libkovice (k plánované těžbě uhlí nakonec nedošlo, vesnice s třemi stovkami domů však byla zbourána). Později s jinou sérií spojenou s devastací severních Čech (Příběh sedláka Rajtera) zvítězil v kategorii Každodenní život soutěže Czech Press Photo, přičemž jedna z těchto fotografií získala i hlavní cenu poroty a stala se Fotografií roku 2003.

Ze snímků „litvínovských“ Kubánců a zachovaných dokumentů nyní chystá výstavu – a prostřednictvím magazínu Reportér by rád poprosil pamětníky o případné další vzpomínky.