Církevní ekonom: Rochnit se v bublinkách a myslet na Pánaboha

Vaším předchůdcem na postu generálního sekretáře byl dnešní plzeňský biskup Tomáš Holub, který prosazoval, aby se církev zbavovala některých kostelů. Jste v této věci podobně radikální?

Biskup Tomáš navrhoval, abychom hledali nové využití pro některé chátrající stavby, a zastával v tomto směru poněkud pragmatičtější postoj než já. Také bych byl rád pragmatický, ale nevidím momentálně možnost, jak se toho břemene zbavit a někomu ho předat. Obcím? To jsou často ještě větší chudáci než farnosti.

Co tedy s kostely, do kterých nikdo nechodí a na jejichž opravu či jen údržbu je těžké sehnat finance?

Kostel je jedním ze vznešených prostředků života církve, ale není to cíl našeho bytí v církvi. Kdybychom měli otročit stavbám a zapomínali kvůli tomu na Pána Boha a na lidi, bylo by to špatně. Ano, pokud síly stačí, máme k církevním stavbám větší povinnost než k nějaké stodole. Jenomže když se tím začnete zabývat důkladněji, dospějete do bodu bezradnosti. Naštěstí tu je faktor času: ne všechno nám spadne na hlavu hned, a postupně můžeme krůček po krůčku některé věci trošku zlepšit.

Církvi se vrátily velké majetky a znovu se učí hospodařit. Jaké jsou hlavní rozdíly ve srovnání s minulostí, kdy církev hospodařila ve velkém?

Záleží na tom, jakou minulost máme na mysli. Nicméně jsem přesvědčen, že církev má hospodaření s majetkem ve svých genech. Pan farář a kostelíček s nějakými lesy, poli a rybníky, to tu bylo odjakživa. A farnost se nesměla založit a kostel postavit, dokud k tomu neexistovala hospodářská základna. Bylo nutno z něčeho žít a být přitom soběstačný. Vracíme se tedy do stavu, který je z velké části přirozený.

V dobách, které zmiňujete, ovšem bylo postavení faráře na vsi poněkud odlišné.

Máte pravdu, že i chudý farář někde na vesnici dříve patřil k elitě. Naši předci oceňovali, že je jejich kněz vzdělaný, má širší obzor, umí poradit. A chápali, že taková vymoženost není zadarmo. Velmi nákladnou záležitostí bývaly třeba i knihy, nemluvě o výzdobě kostelů a liturgickém provozu. Dneska to zvládneme za pakatel, dřív ovšem i svíčka byla tak vzácná, že na ni obyčejní lidé neměli.

Stačily v těchto dobách na financování církve zmíněné lesy, pole, rybníky?

Víceméně ano, protože zemědělský majetek míval opravdu velkou hodnotu. Kdo měl pole, byl pán. To se změnilo. Když dneska propachtujete pole, nezbohatnete na tom. Nicméně se domnívám, že je to i nadále jedna z mála reálných hodnot v našem světě.

To znamená, že jste skeptický například vůči finančním nástrojům?