Zábradlí a sítě mezi námi

Všimli jste si, kolik je kolem nás zábradlí? Jsem si jist, že všechna vznikla podle náležitých norem (většina z nich asi v době, kdy městským bulvárům vládla auta). Přesto mi některá den co den pijou krev.

Donedávna platilo, že kdybych měl od své tramvajové stanice v pražském Břevnově chodit domů jako spořádaný občan, musel bych to kvůli zábradlí šněrovat oklikou skoro o stanici dál. Tak jsme – mám na mysli hlavně lidi vystupující z dvaadvacítky na Bělohorské – zábranu překonávali po svém. Mladší přeskakovali, my starší podle nálady, těm nejstarším jsme někdy pomáhali. Ženy si neohroženě kasaly sukně, i svátečně oblečené dvojice na cestě z divadla si se zábradlím obvykle poradily.

O to větší radost mě popadla, když zábradlí zmizelo. V duchu jsem chválil Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy, který si odstraňování bariér pro pohyb chodců vzal za své. Ze samé radosti jsem rovněž umístil tuto novinku na sousedskou sociální síť.

Kromě lajků začaly pršet komentáře: „Ten klandr tam nebyl pro srandu králíkům.“ – „Nerozumím, proč tohle vydáváte za úspěch. Podle mě je to špatné rozhodnutí zvyšující nebezpečí.“ – „Po prvním důchodci, kterého tam sežvejkne tramvaj, to tam zase vrátěj. Sázky?“ Následující hlas byl spíše ojedinělý: „V civilizovaném světě jezdí tramvaje mezi chodci. Jak řidiči, tak chodci si na sebe dávají pozor a nikdo neleze přes překážky a nepadá ze zábradlí do kolejiště, natož pod kola aut.“

Znovu mi došlo, jak nesnadnou úlohu mají samosprávy, jež mají odvahu prosazovat kroky, které část voličů jednoznačně uvítá, zato ta druhá – obvykle hlasitější – bude vždycky mrmlat. Zvlášť v době facebookové.