Zelený kabaret

V dobách, kdy jsem psal o ochraně přírody víc než dnes, mně přišla pozvánka k hlasování v anketě Ropák roku. Porotu zakládal ctihodný ekolog a porevoluční ministr životního prostředí Ivan Dejmal, pořadatelem je spolek Děti Země.

Pokaždé váhám, jestli z každoročního kolotoče pročítání desítek nominací nevystoupit, ale nakonec se vždycky přinutím – letos už poosmadvacáté. Drží mě u toho hlavně novější odnož soutěže jménem Zelená perla. Bývá to totiž velká legrace.

„Já mám jiný starosti než se srát s nějakým záborníčkem křivým, nebo medovým, nebo co. A seru na ty jejich ptáky. Neznají hranici, kde je pták a kde je člověk.“ Dnes už není důležité, kdo je autorem výroku z roku 2002 a při jaké příležitosti zazněl. Považuju jej za čirou poezii.

V roce 2004 to bylo také výživné: „Ono takzvané vyhořelé palivo můžeme bezpečně ukládat do země. Po
300 000 letech se jeho radioaktivita sníží na přípustnou úroveň a pak se s ním může nakládat jako s komunálním odpadem a spoustou jiných produktů.“

Nebo o další tři roky později: „Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci.“ Ano, uhodli jste: Václav Klaus, tehdejší prezident republiky.

Vyhlášení letošního ročníku proběhlo po uzávěrce tohoto vydání, mě ovšem nejvíc pobavil tento monolog: „A vy víte, že CO2 škodí nejvíc? V přízemní vrstvě je dominantní skleníkový plyn vodní pára. Tisíce bazénů v chatách a u rodinných domů jsou jejími emitenty.“

A myslím, že horkým kandidátem na medaili je i tohle filozofování: „Každý živý tvor dokáže vodní cestu překonat, kromě několika neplavců. Kdežto železniční koridor opravdu brutálně rozdělí celou krajinu na dvě části a nepřekoná jej živého téměř nic.“

Napadlo by vás, že s ochránci životního prostředí a jejich protivníky může být taková zábava?