Přijeli!

Je třináctého května a v písčitých řádcích polabské nížiny dozrávají ředkvičky. „Tak jsme se dozvěděli, že jste slavnej, prej jste fotil prezidenta Havla!“ vítá Karla Cudlína jedna z žen, které vytrhávají ze země ředkvičky a naučeným pohybem z nich dělají svazky. „Ale prosím vás, slavnej, radši mi řekněte, jak se máte,“ halasí fotograf, který do Konětop jezdil i v průběhu loňského roku a většinu zdejších tváří dobře zná.

Jako například paní Bitlanovou, bývalou účetní, která po manželově smrti nechce zůstávat sama doma. Proto sedá od jara do podzimu každý všední den v šest ráno na kolo, aby mohla zakleknout mezi řádky a dlouhé hodiny ohnutá k zemi sázet, plít či sklízet zeleninu. „Dřív sem chodilo takových ženských víc, ale jedna je po operaci, další zemřela… Paní Bitlanová je nezmar, a to jí táhne na osmdesát,“ říká zemědělec Josef Litochleb.

„Trochu mě to zmáhá, ale doma si pustím televizi Šlágr a to mě zase postaví na nohy. To víte, písničky mého mládí!“ rozesměje se. Společnost jí dělají Světlana a Valentina z Ukrajiny, jejichž výpomoc zprostředkovala agentura. Předtím pracovaly v restauraci, které zůstaly po většinu jara zavřené. „Však si to pojďte taky zkusit, ohněte se,“ dobírají si nás ženské, když vidí, jak našlapujeme po špičkách, abychom se neušpinili.

Služeb agentury využívá Josef Litochleb spíše výjimečně. Většinu celoročních prací zastane se svým otcem, během sezony zaměstnává partu Ukrajinců, s nimiž má dlouhodobou zkušenost. „Přijíždějí pravidelně v polovině března. Je na ně spolehnutí. Snad ještě dorazí, už bychom je tu moc potřebovali.“

Bláto až na zádech

Jarní přípravu včetně sázení a setí museli letos u Litochlebů zvládnout v rámci rodiny. „Na pole vyrážela i dcera se zeťákem, kteří mají oba svoje zaměstnání,“ říká Josef Litochleb. Holínky pravidelně obouval i dvacetiletý syn Josef.