Nech Pražáka rýt

Omezení pohybu, která přináší nouzový stav, jsou nepříjemná. Není divu, že lidé z měst touží po úniku na venkov, kde se dají trávit dny snesitelněji než v bytech, zvlášť na jaře. Může to ale přinášet jistou nevraživost. Zde moje zkušenost z chalupy mezi Blatnou a Nepomukem, kde jsme od poloviny března.

„Ať tě nenapadne jít pro pivo,“ řekla mi žena, když viděla, že vyhlížím, jestli už výčepní rozsvítil – to se ještě čepovalo alespoň do džbánu. Až v tu chvíli mi došlo, jak na nás místní můžou v době epidemie nahlížet. Přijeli jsme z Prahy, kde je nejvíc nakažených. Pověst metropole prolezlé všemi nepravostmi světa mohla tady na vesnici jedině posílit.

Nejsme u nás na vsi žádné náplavy, pochází odtud část rodiny několik generací nazpět. S nejbližším sousedem si v těchto dnech povídáme o něco míň, ale není to tím, že by se něco pokazilo. Většinou máme oba dost práce a také se nám ani jednomu nechce nasazovat roušku, ze které se stal výraz základní ohleduplnosti. Tak na sebe alespoň máváme přes plot.

Náves obcházím po setmění, kdy je liduprázdná. Na procházky vyrážím přes sad a pokračuju přes louku k lesům a rybníkům, kde můžu potkat nanejvýš srnky, zajíce a kachny. Jinak vykonávám běžné chalupářské úkony: uklízím zahradu, štípu dříví, utěsňuju tašky na střeše. A když je hezky, zevluju. Žena tráví většinu venkovního času mezi kompostem a záhonky

Prosím tedy autory příspěvků na sociálních sítích, novináře a v neposlední řadě politiky, aby soužití mezi vesničany a chalupáři zbytečně nehrotili. Někde jistě vztahy nejsou dobré a nynější situace to ještě zhoršuje, ale neplatí to vždy. V dalších měsících nás čekají velké problémy. Je nezodpovědné vyrábět další.

P. S.: Pro pivo si jezdím do minipivovarů v blízkém i širším okolí. Těší mě, že jim můžu alespoň nepatrným dílem pomoci v jejich boji o přežití. Tak na zdraví!