Chvojkovi: hrdinové navzdory turbulencím

Minus deset centimetrů v pase, břicho osm, boky taky, stehna minus dva, hlásí Jana a má na mysli dceru Terezu. O kolik kilogramů? „To nevíme. Tak velkou váhu, kam by se vešla i s vozíkem, tady nemají,“ vysvětluje a volá: „Téro, kam mizíš? Pocem, ty běhno!“ Čtrnáctiletá dívka roztáčí kola mechanického vozíku a mizí na opačném konci rozlehlé haly Olivovy dětské léčebny v Říčanech. „Teri, pojď k nám, ty palice jedna,“ žadoní Jana, ale Tereza zaparkovala u polic s knihami a nevypadá to, že by se odtamtud chtěla hnout.

Nadešel čas uzavřít první, dvanáctiměsíční fázi projektu Šlápněte s námi do pedálů, který spolek Revenium ve spolupráci s magazínem Reportér rozjel na konci roku 2018. Tomu odpovídá i rozšířená sestava, v níž jsme se koncem ledna v Olivově dětské léčebně sešli – tři ženy z Revenia a dva muži z Reportéra.

„Tak co, jak to Honza bez vás zvládá?“ padá první dotaz. „Je mi to jedno. Ale úplně!“ směje se Jana Chvojková a myslí to jen napůl z legrace. Součástí plánu, který si sepsala v prosinci 2018, byla i vidina vypadnout častěji z domácnosti, jejíž provoz leží převážně na ní. Manžel Honza trpí od osmnácti let zánětlivým onemocněním střev (Crohnova choroba), k němuž se před osmi lety přidala rakovina jater, kterou bylo nutné řešit transplantací. Od té doby je doma, takřka neschopný fyzické námahy.

Terezin mezisvět

Ještě nikdy nebyli Chvojkovi tak dlouho od sebe jako letos v lednu. Zatímco Honza se Sárou se snažili udržet jakž takž v čistotě domek v Žebráku, Jana s Terezou se v Říčanech věnovaly hladovění a cvičení. „Jídlo tu sice dostáváme pětkrát denně, ale jen malé neosolené porce. Viď, Téro! A pojď říct, cos dělala včera!“ zkouší Jana znova zapojit dceru do konverzace a dodává: „Vystupovala v soutěži Olivovna má talent.“ Tereza to zaslechne a ozve se její typický projev radosti, spokojené zakvílení.

Odtučňovací procedura je nutná hlavně kvůli tomu, aby se mohla uskutečnit operace, která by Tereze dala šanci znovu se postavit, případně i zkusit chodit. „To břicho musí pryč, aby se doktoři dostali k tříslu, až jí budou dávat umělé kyčle,“ přibližuje Jana, jejíž starší dcera se narodila s dětskou mozkovou obrnou. V raném dětství se Tereza pohybovala víceméně normálně, postupně ale její schopnost ovládat nohy ochabovala, přišly na řadu berle. Poslední tři roky už je zcela odkázaná na vozík a péči matky, která musí obstarávat i její hygienu včetně přebalování. „Zhoršilo se to s nástupem puberty. Váha šla nahoru, čím dál víc ztrácela rovnováhu, začala být podrážděná, líná, protivná,“ přibližuje Jana a dodává: „Teď je to zase lepší, dokáže líp pochopit, co je potřeba. Třeba v noci už k ní nemusím tolik vstávat, dokáže se přetočit sama,“ popisuje nutné polohovací manévry, kterými lze předcházet proleženinám. Zmíněná operace nicméně připadá v úvahu nejdříve za čtyři roky, až Tereze bude osmnáct. Kromě kyčlí má Tereza potíže i s chodidly, lékaři tudíž plánují ještě zákrok na achilovkách.