Vědec Pavel Hobza: Trnitá a vzrušující cesta k léku

Chemika si my laici představujeme u kahanu v bílém plášti. Vzpomenete si, kdy jste měl na sobě naposledy bílý plášť?

Nevzpomenu. Vůbec. Někdy hodně dávno. Kolegové v laboratoři ho musejí nosit, ale my sedíme u počítače. A obávám se, že kdyby mě v bílém plášti spatřili vnuci, lekli by se.

Kolik máte vnoučat?

Čtyři. Samé kluky. Dva jsou v Praze, ti jsou od dcery, a dva v Olomouci, ti jsou od syna. Nejstaršímu bude letos dvanáct. A z důvodů, které úplně nechápu, má takový zájem o vědu, až se někdy musím smát. Denně si povídáme, volá mi z Olomouce, bývají to půlhodinové hovory. Třeba se mě zeptá: „Dědo, jak je to s tou replikací DNA?“ Jenomže já nejsem genetik, jsem výpočetní chemik. Nechci ho ale zklamat. Tak se vymluvím, že zrovna nemám času nazbyt, ať zavolá večer. A mezitím obvolávám kamarády molekulární genetiky po celém světě. Nebo černé díry: „Dědo, tys mi říkal, že černá díra sežere všechny paprsky. Jak je teda možné, že kolem černé díry jsou paprsky?“ Tak jsem volal dalšímu známému, tentokrát fyzikovi, který mě chtěl odbýt s tím, že studuje povrchy. Musel jsem mu říct: „Nevymlouvej se, potřebuju odpověď!“

Říkáte, že netušíte, kde se vnukův zájem o vědu vzal. Mně to nepřijde tak složité: vy jste vědec, váš syn je filozof.

Jenom tím to nebude, protože ze všech čtyř vnoučat se takhle projevuje jenom Pavel. Myslím, že má především skvělou školu. V Olomouci udělali pro nadané kluky a holky jednu třídu, kde jich je patnáct a mají dvě učitelky, které jsou mladé, nekonečně milé a věnují se dětem na sto procent. Pavel tam má partu pěti kluků, a když byl den otevřených dveří na olomoucké univerzitě, zeptal se mě: Dědo, můžeme přijít? No tak přišli, a když jsem slyšel, jak si tihle páťáci povídají o jaderné fúzi, nestačil jsem se divit.

Musíte mít radost.

Je to moc příjemné. Manželka mi někdy říká: „Proboha, už toho nechej, ať jde hrát fotbal.“ On ale nehraje fotbal. Chodí na judo.

Co dáváte takovému dítěti pod stromeček nebo k narozeninám?

K desátým narozeninám dostal laptop. A víte, co na něm dělá? Powerpointové prezentace o DNA.

Riziko za miliardy

Vždycky, když přijdu k vám do ústavu, připadám si jako v seriálu Teorie velkého třesku. Vládne tu uvolněná atmosféra, v laboratořích se pohybují mladí lidé mnoha národností, někteří v šortkách, často se sluchátky na uších.