Směšný lesů pán

Malý, ale náš. Půlhektarový kus lesa, který jsme zdědili mezi Blatnou a Nepomukem, pro nás nebyl zdrojem ekonomických úvah. Rádi jsme do něj zašli – na jaře zkontrolovat, jestli vichřice či sníh nezpůsobily škody, na podzim očíhnout houby a pozdravit velikány před zimou. Je až směšné, jak důležité mohou být takové rituály pro člověka, který vyrostl na pražském sídlišti.

Kůrovcovou zkázu jsme očekávali, ale stejně nás zaskočilo, jak postupovala rychle. Letos na jaře byly rezavé tři smrky. V září už všechny. Verdikt kamaráda, který vystudoval lesnickou školu, zněl jasně: vykácet. A neotálet, protože kmeny s prožranou kůrou začnou během pár měsíců praskat. Sehnat kupce na takhle znehodnocené dřevo už by bylo víceméně nemožné.

Kalkulace byla nemilosrdná. Těžba bude stát 350 korun za kubík. Lukrativním zbožím bývaly jedenáctimetrové klády, jejichž průměr na užším konci musí mít aspoň dvacet centimetrů. Dřív se jejich cena pohybovala kolem 2 000 korun za metr krychlový, dnes prý dostaneme sotva 800 korun. Zbytek se dá prodat jedině jako palivo, kde se už ceny blíží nákladům na těžbu – 400 korun za kubík.

Zkrátka budeme rádi, když se po vysázení nového lesa, což podle současného zákona musíme učinit do dvou let, ocitneme na nule. Pokud dojde na oplocenku, aby přemnožená vysoká zvěř výhonky neokousala, půjdeme nejspíš do ztráty. A to se ještě musíme smířit s tím, že ty nejfajnovější kmeny odplují do Číny, která je hlavním odběratelem kalamitního českého dříví.

Začali jsme se na to dívat z lepší stránky – nechceme-li les prodat, nic jiného nám ani nezbývá. Plánujeme, jak bude nový les vypadat. Jedle a buk? Borovice a dub? Vzít na milost i nějaké smrky? A pak je tu ještě jeden rozměr: až stromy dosáhnou rozměrů, na které jsme v těchto místech byli zvyklí, už u toho nebudeme. Naše stařičké děti možná, spíš ale až vnoučata.

I takový existenciální zážitek nabízí vlastnictví prodělečného lesa. K nezaplacení, dá se říci.