Chvojkovi: Naděje se zhmotňuje

Na náměstí dvoutisícového městečka dopadají paprsky zářijového slunce, obchody mají otevřeno, na chodnících postávají hloučky místních. Atmosféru poklidného maloměstského korza protne výkřik: „Terčóóó! Otoč se, brzdi! Zastav!!!“ Čtrnáctiletá Tereza Chvojková se ale dál řítí vpřed, lidé se rozestupují. Je vidět, že pro obyvatele Žebráku není tento obrázek nový ani znepokojivý. Většina se usmívá, někteří očima hledají Terezčin doprovod, což je téměř vždy její maminka Jana.

Elektrický vozík ovládaný dívkou, která se narodila s dětskou mozkovou obrnou a mentálním postižením, se stal zřejmě nejslavnějším dopravním prostředkem v Žebráku: v rámci benefičního plesu se na něj totiž letos na jaře složili z velké části právě místní lidé a firmy. „Skoro o tom nemůžu vyprávět, vždycky se rozbrečím, bylo to něco nádherného. A byla jsem ráda, že si to mohla užít i Sára (Terezina o dva roky mladší sestra, pozn. red.), která pomáhala s losováním tomboly,“ vzpomíná Jana Chvojková. Její muž Honza se zachechtá a dodá: „Až na to, že Terča se hned na začátku toho galavečera pokandila a Jana ji musela přebalovat.“ Jan Chvojka má diagnostikovanou Crohnovu nemoc, což je zánětlivé onemocnění střev, k tomu je v důsledku rakoviny po transplantaci jater. Lékaři mu doporučili vyhýbat se fyzické námaze, takže náročné hygienické a další úkony související s Tereziným stavem jsou takřka výhradně na Janě.

O rodině Chvojkových jsme psali už dvakrát – v lednu a dubnu letošního roku. Pravidelní čtenáři Reportéra tudíž vědí, s jakým nadhledem a humorem dokáže tato čtyřčlenná domácnost snášet okolnosti, které převrátily její život naruby, a s jakým odhodláním se pustila do pokusu vymanit se z nejhoršího. Tím byla zejména pro Janu závislost na dávkách hmotné nouze, předsevzetí však měla víc: udělat si řidičák, získat víc času pro sebe, trávit víc chvil se zdravou dcerou Sárou.

Léto v pohybu

Při naší třetí návštěvě v malém přízemním domku na okraji Žebráku nejdřív všichni gratulujeme Janě k složení řidičských zkoušek. „Nejradši by spala s volantem!“ komentuje to Honza po svém. A na Janě je vidět, že nově nabytou šanci dokáže využít: „Jakmile máme příležitost, sedneme se Sárou do auta a někam drandíme – jednou, někdy i dvakrát týdně. Jednosměrky v Berouně a Příbrami už znám nazpaměť, krámky na náměstí taky,“ říká se smíchem. „Ale do Prahy si autem netroufám, tam musíme vždycky poprosit tady pana kolegu a počkat, jak mu ten den bude,“ ukazuje na svého muže Honzu, který pobírá invalidní důchod druhého stupně (nyní usiluje o třetí, nejvyšší možný stupeň) a jehož zdravotní stav kolísá ze dne na den.

Z minulého setkání víme, že obzvlášť krizovým obdobím bývalo pro Chvojkovy tradičně léto. „Vedro k zalknutí, všichni někde u vody nebo v lese, a my zavřený v tomhle krcálku – holky neměly školu, Honzí nesměl na sluníčko nebo mu bylo zle,“ vzpomíná Jana Chvojková, která v takových obdobích neměla daleko ke zhroucení. Letošní prázdniny strávili Chvojkovi o něco akčněji. Pomohl jim k tomu nový elektrický vozík a také poukaz na pobyt v šumavském penzionu, který rodině věnoval jeden z místních podnikatelů.