Ideální dovolená: Tumáš čáru a jdi!

Mám kamarády, kteří v létě pořádají řetězovou pěší pouť. Trvá od slunovratu do rovnodennosti, jednoho poutníka vystřídá po týdnu další na následujícím úseku.

Tematické zadání je pokaždé jiné. Jednou se šlo podél vybraných řek až k jejich pramenům, jindy se zdolávaly vrcholy bývalých sopek, příště se pouť táhla od Baltu ke Středozemnímu moři.

V sezoně, kdy jsem se k téhle zábavě přidal, byla vytyčena velká kružnice do mapy Česka a úkolem bylo následovat ji.

Další pravidla nebyla náročná. Cituji:

1. Poutník nespěchá, nicméně nesloží hlavu dvakrát na stejném místě – vyjma situací zvláště pozoruhodných, což může být například nepřekonatelná touha civět.

2. Každý poutník je povinen během pouti nejméně dvakrát přejít kruh zevnitř ven nebo zvnějšku dovnitř.

3. Každý poutník, vyjma posledního, ve čtvrtek své pouti kolem osmé hodiny večerní oznámí následujícímu poutníkovi místo střídání.

4. Poutník píše deníkový záznam, který se zavazuje po pouti bez zbytečného prodlení přepsat a předat.

Zbývalo vybrat si vhodný termín a čekat, jaká trasa na mne vyjde. Poutník volí tempo podle svého uvážení, kondice a nálady, není proto předem jasné, kde přesně dojde ke střídání. Trávil jsem tak hodně času představami, kudy bych chtěl jít nejraději, a kudy naopak ani náhodou.

Nakonec jsem vyfasoval úsek z Trhových Svinů. A protože se šlo proti směru hodinových ručiček, čekalo mě Třeboňsko, kus rakouského Waldviertelu (dříve Vitorazsko), Slavonice, Želetava a dál směrem k Třebíči.

Ušel jsem za sedm dní asi 150 kilometrů a totálně si vyčistil hlavu. Do větších moudrostí bych se pouštěl nerad, ale k jedné věci se musím přiznat: samotného mě zaskočilo, jaká úleva to byla, mít na celý týden jasný, nekomplikovaný plán, a nemuset se o ničem příliš rozhodovat.

Moc se mi to líbilo.