Představuju si Zemi před miliony let

Prkna na podlaze jsou pocákaná od barev, plátno stojí na dvou plechovkách. „Malířský stojan jsem nikdy neměl, takhle mi to úplně stačí, už jsem si zvykl,“ říká Adam Kašpar ve svém ateliéru v prvním patře omšelého domu ve východočeských Svitavách.

Vyrůstal kousek odtud v Javorníku, v šestnácti odešel na internát do Jihlavy, kde studoval střední grafickou školu. Po maturitě zamířil do ateliéru Martina Mainera na pražské Akademii výtvarných umění, jejíž studia loni ukončil sérií obrazů z Jeseníků nazvanou Mapa hor. „Tady od nás jsou Jeseníky nejbližší pohoří, navíc mi kamarádka nabídla ubytování v Žárové u Velkých Losin – zadarmo, jen za jeden z obrazů, které tam namaluju. Přímo z okna jsem měl nádherný výhled na hlavní hřeben s Břidličnou, s přestávkami jsem tam strávil osm měsíců.“

Další obrazy jsou opřené o zeď . „Moji sběratelé si někdy stěžují, že nemaluju jiné české hory, často se ptají na Šumavu. Tak vám něco ukážu, budete první, kdo to uvidí,“ říká a obrací malbou do místnosti obraz, na kterém je zasněžená horská krajina utopená v namodralém světle, na horním okraji z nachového oparu vystupují bílé štíty velehor. „Před soumrakem jsem vystoupal na vrchol Třístoličníku a byly zrovna krásně vidět Alpy – tohle by mohl být Dachstein,“ ukazuje malíř, který letos poprvé navštívil rodný kraj své dívky.

„Tak dlouho jsem se Šumavě vyhýbal, až si Šumava přišla pro mě,“ usmívá se Adam a vysvětluje: „Bára, která pochází z Prachaticka, byla jednou z účastnic kurzu plenéru (z francouzských slov en plein air, na vzduchu – pozn. red.), který jsem loni vedl.“

Chirurg v krajině

Vrznou dveře a Bára vstupuje do místnosti. Pokládá na stůl konev s čajem a talíř s cukrovím, chvíli poslouchá a pak se přidá k hovoru: „Nevím, jestli vám to Adam říkal, ale on si ještě nikdy nevydělal ani korunu ničím jiným než kreslením a malováním.“ Takhle zní Bářina citace obdivně, ale je z ní cítit i jiný podtón: „Já se pořád honila po brigádách, abych si mohla ve volnu dělat svoje věci. Adam prodal v patnácti svůj první obrázek a od té doby to takhle má dodneška.“ Bára tím názorně přiblížila Adamovu schopnost jít si za svým, která se dá ilustrovat i jeho postojem ke zmíněnému kurzu plenéru: „Už to nebudu opakovat. Lidi byli fajn, ale musel bych se naučit učit, takhle mi to vzalo spoustu energie.“ Bára to komentuje: „Přitom byl dobrej, všichni jsme byli nadšení.“