Ona a on. Tam i zpátky

Poslední den roku jsme trávili v krajině mezi Brdy a Šumavou. Sníh nikde, slunce jakbysmet, šedivo a blátivo. Naštěstí oba rádi chodíme, tak jsme vyrazili ven.

Došlo na trasu, kterou jsme už dlouho chtěli vyzkoušet, měla však jeden háček: z více důvodů nemohla být okružní, tam i zpět jsme museli ve stejné stopě.

Na začátku nás čekala alej s přemrzlými jablky, travnatá pěšina hlubokým lesem a sešup do údolí protkaného mlýny a rybníky. Odtud jsme pokračovali podél potoka a ohrady se stádem huňatého dobytka, následovala vesnice bez hospody a výšlap na sedmisetmetrový vrchol s vysílací věží. Na závěr nás úzká asfaltka dovedla k zámku, který slouží pro pořádání svateb.

Měli jsme za sebou deset kilometrů.

Až sem jsme cestu prožívali podobně, aspoň navenek to tak vypadalo. Zato teď na otočce se naše nálady začaly prudce rozcházet. „Co kdybychom zkusili zavolat taxíka z Klatov, že by nás hodil zpátky,“ nadhodil jsem – mimo jiné v domnění, že udělám ženě radost a ocení moji velkorysost. Víc než dvě stovky by to nestálo, počítal jsem v duchu.

Nemohl jsem udělat větší chybu. „Blázníš? Teď nás přece čeká to nejhezčí! Už víme, kudy jít a jak dlouho nám to potrvá.“

Byl jsem na tom přesně opačně. Doteď to bylo skvělé: zvědavost, co se objeví za zatáčkou, mírné mravenčení, jestli nezabloudíme a jak to celé dopadne. Dobrodružství. Zato teď nás čeká už jen nudné, otravné plouhání zpátky.

Odvážil jsem se svoje rozpoložení vyjádřit nahlas. A dočkal se ještě prudší reakce: „To je úplně naopak! Doteď jsem měla nervy, jak to celé dopadne. Teď si chci užít krásnou procházku.“

Budiž. Možná právě tohle je princip, díky kterému to dvojpohlavním svazkům pořád ještě docela klape. Potřebujeme jeden druhého, abychom zvládli cestu oběma směry – někam pryč, ale i domů.

Tam i zpátky.