Mé antizemanovské bublině
11. listopadu 2018
Reportér 11/2018 · Číslo 51Když se na sociálních sítích protrhnou stavidla...
Nemůže skoro chodit a někdy ani stát, pomáhá si holí. Na obrazovce ho většinou vidíme s hlavou spuštěnou hluboko k hrudi, takže vynikne podbradek čili jev zvaný druhá brada. Při pohledu na jeho účes a někdy trochu vykulené oči nejednomu z nás naskočí před očima obrázky z léčebny dlouhodobě nemocných – zvlášť tomu, kdo za někým z řad svých blízkých do eldéenky nebo jiného zařízení pečujícího o seniory někdy sám docházel. Ale mezi námi: nebudeme na tom jednou stejně nebo hodně podobně?
Sociální sítě nicméně představují zvláštní svět. Mezi těmi, jejichž posty a komentáře se mi zjevují na facebookové zdi, je mnoho zajímavých lidí – chytrých, vzdělaných, bystrých, zábavných, úspěšných. Rád čtu jejich postřehy a názory týkající se jak jejich osobního života, tak života veřejného, včetně politiky. Se zájmem sleduji i jejich argumenty týkající se počínání hlavy státu. O to zaskočeněji se ale cítím pokaždé, když vidím, kolik slov, energie a času, věnují někteří z nich formulování toho, jak Miloš Zeman vypadá. A jak se předhánějí, kdo na tohle téma vybrousí co nejsžíravější, nejpotupnější či rovnou co nejhnusnější poznámku.
V čem všem se český prezident plete, kolikrát vědomě lže a jak nebezpečné a dalekosáhlé to může mít důsledky – o tom má význam mluvit zevrubně a hlasitě. Dá se debatovat i o tom, zda je schopen přes své stále viditelnější indispozice vykonávat úřad tak, aby neohrožoval zájmy České republiky. Ale hodnotit zjev Miloše Zemana a vysmívat se mu i z hlediska, řekněme, „estetického“? Jsem přesvědčen, že to překračuje míru, kterou by titíž lidé byli ochotni připustit v případě svých oblíbenců.
Podpořte Reportér sdílením článku
Rád jezdí sbírat příběhy tam, kam ostatní novináři nezabloudí.