Oslavy republiky: I stoletá si zaslouží nový šperk

Kromě ohňostroje, vojenské přehlídky, spuštění opraveného orloje (k tomu došlo již v září), mnoha výstav, koncertů a dnů otevřených dveří bude největší slávou ke stoletému výročí republiky znovuotevření Národního muzea. Jeho brány se zavřely před sedmi lety, samotná rekonstrukce trvala tři roky a byla mimořádně důkladná. Monumentální dominanta Václavského náměstí z roku 1891 se zbavila temného, zaprášeného vzhledu, její vyčištěné kameny a pozlacená sousoší nyní svítí do daleka. Uvnitř se měnilo všechno kromě obvodových zdí – podlahy, okna, dveře, sloupy, zábradlí, lampy… doslova každý centimetr čtvereční prošel pečlivou obnovou, přibyly nové technologie. Několikamiliardová investice a bezesporu úctyhodné dílo, dalo by se říct.

Přesto lze z tohoto pohledu považovat letošní státní jubileum za promarněnou příležitost. Jinými slovy, ke kulatému výročí, jaké nepotká každou generaci, jsme si měli nadělit víc. Nejen oprášit jednu zašlou parádu, která navíc současné Čechy u srdce příliš nebere. Možností, jak přijít s něčím novým, byla řada, nejdiskutovanější byly dvě: Národní knihovna a Národní stadion. Oba projekty už málem dostaly šanci, domluvit se na jejich uskutečnění se však ukázalo nad naše síly. Méně kontroverzí zatím naštěstí panuje kolem třetího počinu, jenž by byl důstojným výrazem národní hrdosti.

Dlouhé roky se ví, že Praha nemá koncertní síň, která by snesla soudobé nároky na špičková hudební provedení. Rudolfinum (Dvořákova síň) je z roku 1895 a Obecní dům (Smetanova síň) z roku 1911. Tomu odpovídají i jejich dnešní možnosti akustické i kapacitní, zaostávají ale i v dalších parametrech počínaje frontami na šatny a na záchody. Nejlepší světové orchestry a interpreti se každopádně vyhýbají české metropoli obloukem – podobně jako nejmodernější vlaky (například mezi Berlínem a Vídní), které krouží po vysokorychlostní železnici v uctivé vzdálenosti od našich hranic.

Místem vhodným pro nový hudební sál by mohl být například ostrov Štvanice, tady jsme se ale zatím předvedli jen jako mistři bourání. Legendární zimní stadion (a národní kulturní památka), kde se českoslovenští hokejisté stali poprvé světovými šampiony, byl v roce 2011 zbourán, aniž ho něco nahradilo. Mezitím se v této souvislosti začalo hlasitěji hovořit o území kolem stanice metra Vltavská a nádraží Bubny, které nabízí efektivnější dopravní spojení. Navíc tady bude v dohledné době tak jako tak stavebně rušno, neboť tu snad konečně začne vznikat dlouho plánovaná nová čtvrť.

Pro tentokrát nám ovšem nezbývá, než velké narozeniny vlasti oslavit alespoň potleskem nad zmíněnou opravou Národního muzea. Budova pochází z doby, kdy se šetřilo, kde se dalo, takže většinu prvků v interiéru tvoří napodobeniny ušlechtilejších materiálů. Jsou i další důvody, proč je docela těžké si k pateticky zdobnému kolosu obklopenému rušnou magistrálou najít citové pouto. Teď tu sice vznikla nová vyhlídka v kupoli, zajímavý prostor pod novým zastřešením dvorany a tunýlek pro pěší spojující historický komplex s bývalým Federálním shromážděním, které se stalo součástí Národního muzea. Nicméně skladba jednotlivých expozic se příliš nezmění, o nějakém výrazně novém využití zřejmě nemůže být řeč. Aplaus to tedy bude spíše vlažný.

Tak snad příště. A snad dřív než za sto let.