100 let Československa. Nebyl to jen sen?

Potřebuju znát příjmení vaší matky, říká Ivan Latko rozechvělé pětatřicátnici. S dítětem v náručí a s manželem po boku přišla požádat o ověření slovenského původu. Když uspěje, může v sousední zemi získat přechodný nebo i trvalý pobyt. Mohla by se usadit za hranicemi a pracovat tam – bez povinnosti se každé tři měsíce vracet na Ukrajinu a znova si vyřizovat povolení.

V temné chodbě se řadí další lidé, všechny přivedla snaha zjistit, zda mají šanci získat potvrzení českých nebo slovenských kořenů. Pomáhá jim v tom Klub T. G. Masaryka – krajanský spolek, který si pronajímá kancelář v centru Užhorodu a za odeslání formuláře do Národního archivu v Praze na Chodovci vybírá padesát hřiven (něco přes 40 korun). Scény, které tu jsou k vidění, tak mohou evokovat úvodní pasáž z filmové novinky Toman. Odehrává se ve stejném městě a hlavní hrdina zde v roce 1945 vydává československé dokumenty těm, kteří se chtějí zachránit ze sovětských spárů, neboť území patřící před válkou k Československu zabral Stalin.

„A slovensky nebo česky umíte?“ ptá se pan Latko. „Můžu číst, ale mluvit je pro mě těžké, protože nemám jak procvičovat,“ vysvětluje žadatelka. „Dobře, napíšu, že umíte pasivně. Slovensko-ukrajinskou konverzaci od nás máte? Ne? Tak vám ji dám. A až přijdete příště, budeme spolu mluvit slovensky, hej?“

Nasťa chce do Prahy

Kosmopolitní středoevropská atmosféra, která přečkala velké množství dějinných otřesů. Hranice se Slovenskem, Polskem, Maďarskem a Rumunskem, na které mnoho lidí vydělalo a dodnes vydělává obrovské peníze. Široko daleko nevídaná míchanice národů a obdivné vzpomínky na „čechoslovackij period“. Přehlídka okázalého bohatství a hned vedle chudoba na hranici přežití. A především touha uniknout z neutěšených podmínek v zemi, sužované korupcí a válkou na východě. To jsou poznávací znamení někdejší Podkarpatské Rusi, dnes Zakarpatské oblasti Ukrajiny.

Návštěvník z Česka se může vzteknout hned při vstupu do země. Slovenská celní a pasová kontrola rozhodně nikam nespěchá, i bezproblémové odbavení se může protáhnout na tři hodiny. Autobus je plný Ukrajinců, drobná žena s českým pasem se rozčiluje: „Je to pokaždé stejné, nechápu to!“ Absolventka oboru ruština – čeština působí druhý rok na užhorodské univerzitě, ve čtyřech ročnících vede osmnáct studentů bohemistiky. Zítra v osm ráno jí začíná vyučovací hodina. Z protahovaného návratu je zoufalá. Do Česka cestuje jednou za měsíc… a právě odbila půlnoc.